Probuzení v království gumových medvídků / Sex a smrt v kempu Miasma
V době, kdy se nejvýnosnější strategií filmových studií stalo vytěžování nostalgie po návratu do minulosti, případně jejich šéfové neváhají kreativně vykrvit sotva dospělé youtubery, které předtím omámí falešným příslibem kontroly nad vysněným dílem, působí kariéra Jane Schoenbrun jako promyšlené vyjednávání s možnostmi média utvářeného komerčními zájmy. Svou tvorbu vnímají jako řízený výstup z bezpečné zóny a jsou ochotni přehodnotit svá očekávání nebo měnit, jak o svých projektech uvažují. Svůj třetí celovečerní film Sex a smrt v kempu Miasma pak sami označili za „podezřelý kariérní krok“, protože satirický zimní slasher logicky nebyl po dvou bezútěšných hororech o praskajících skořápkách lidských identit jejich první volbou.
Přes všechen pragmatismus však Schoenbrun o filmu smýšlí natolik osobitě, že každý jejich počin působí jako malá vzpoura. A své výstřední imaginace se nevzdali ani s angažmá hvězdy formátu Gillian Anderson nebo navázáním spolupráce s producentem oscarových snímků Jeremym Kleinerem. V profilovém textu pro kulturní web Vulture, kde hovoří o svém láskyplně nenávistném vztahu k popkultuře a fascinaci mainstreamem, niche uměním i temnými zákoutími internetu, popsali klíčový rozpor své tvorby: na jednu stranu televizi a americké filmy milují, ale současně je touží zničit, protože pro ně nejsou jen prostorem emancipace, ale i vězením.
Výrazně se to promítlo už do jejich debutu Weʼre All Going to the Worldʼs Fair. Horor ukotvený v internetových rozhraních vypadá jako videodeník osamělé dívky Casey, jež podstoupí tajuplnou internetovou výzvu, která má v účastnících spustit blíže nespecifikovanou proměnu. Posedlost hrdinky fenoménem found footage a bloumáním obskurními internetovými fóry se propisuje do jejího života jako útěcha i hrozba. Pravidelně se vydává do prostoru, kde se může stát sama sebou a prozkoumat vlastní identitu, ale rovněž v něm bezcílně bloudit nebo dokonce nenávratně zmizet.
Obsese postav hledáním trhlin v unifikované realitě amerických předměstí a touha rozplynout se v neonových vesmírech svých oblíbených filmů, seriálů či arkádovek byla určující i pro následující film Schoenbrun I Saw the TV Glow. Teenageři Maddy a Owen v něm unikají do hájemství kultovního seriálu, který jako by si žil o své vůli a zjevoval se jen vyvoleným. Týden co týden se spolu vtělují do dvojice neohrožených hrdinek, jež se tváří v tvář setkaly pouze jedinkrát, ale podobně jako Buffy, přemožitelka upírů bojují v planinách astrálu s démony a i svými strachy. Namísto ponoru do nostalgických vzpomínek na vyrůstání v devadesátých či nultých letech zde ovšem Schoenbrun skrze artefakty milované i nenáviděné otevírá portály do temných teritorií tekutých identit i vrstev skutečnosti.
Ohledává pocity nepatřičnosti, kterou v protagonistech vzbuzuje jejich tělesnost, přičemž se dotýká i vlastní zkušenosti – kdy v době vzniku prvních dvou filmů sami procházeli tranzicí. Přes všechnu poučenost je tedy pro ně horor od počátku žánrem vrcholně osobním. Své světy budují na kontrastech křehkosti a syrovosti, sdíleného a soukromého, blízkosti a distance. Jsou protkané kryptickým místopisem a podivně znějícími názvy institucí nebo jmény monster. Seriál Pink Opaque, internetová výzva Worldʼs Fair nebo Mr. Melancholy budí zvědavost a očekávání, v nichž se mísí lovecraftovská temnota špatného záhybu reality s touhou proniknout do ní hlouběji.
Podobným místem je i kemp Miasma ukrytý v hlubokých lesích, kde leží jezero, z jehož vod se v rytmu sequelů, spin-offů a rebootů opěvované i zatracované slasherové franšízy vynořuje maskovaný vrah Malá smrt. Monstrum, které má místo hlavy čtvercovou konstrukci připomínající větrací otvor, pronásleduje svým kopím další a další generace nic netušící mládeže a provokuje fanoušky i strážce morálky. Do příběhů s gejzíry krve, a především představitelky ikonické final girl Billy Presley se v dětství zamilovala i mladá queer režisérka Kris Williams. 
Poté co si vydobyla uznání avantgardním remakem Psycha z pohledu sprchového závěsu, zavětřilo její potenciál větší studio a najalo ji, aby skomírající franšízu oživila. Chlebodárce ale nezajímá ani tak její kreativní mysl, jako spíš queer identita, která ji v jejich vidění světa předurčuje k tomu, aby smazala problematičnost otevřeně transfobní franšízy a přizpůsobila ji dnešnímu publiku. Ideálně skrze původ Malé smrti, o níž se v ustavujícím filmu série mluví jako o šikanovaném dítěti, které jeho rodiče vychovávali střídavě jako chlapce i dívku.
Kris vyrazí do divočiny u hranic s Kanadou, kde v původních filmových lokacích přebývá její modla, jelikož je přesvědčena, že nový film vznikne jedině s ní. Billy Presley se po své první větší roli bez vysvětlení stáhla do ústraní a ve starém srubu zavaleném filmovými memorabiliemi kouří marihuanu a maluje abstraktní kompozice ve stylu bauhausovského designéra Josefa Alberse, které nápadně připomínají Malou smrt.
Je tak trochu čarodějnice, jež příslibem smažených kuřat a nekonečného přísunu gumových medvídků láká do své sluje nevinné oběti, trochu Norma Desmond, která však nemusí čekat na svůj detail, protože kameraman Eric Yue jimi při zvěčňování charismatu Gillian Anderson nešetřil. A nejvíc boomerka, jež se touží Kris zalíbit, ale přitom protáčí panenky nad upjatou generací, co vše příliš promýšlí. Ty dvě kolem sebe krouží, dokud se jejich emoční krajiny nezačnou prostupovat a přetvářet samotnou realitu.
Kemp Miasma působí hyperstylizovaným, ručně malovaným pozadím jako papírové dioráma, které se potažením za správnou páčku pomalu rozevírá a vyjevuje nová zákoutí. Když se Kris prochází sněhem zavátou pustinou s horskými štíty pod oblohou v odstínu cukrové vaty, zdá se, jako by se propadla do některého z Billyiných obrazů. Její nerdsky přemoudřelé mudrování o podvratnosti hororu zase ilustruje sekvence, která je sice hračičkovskou poctou dějinám franšízy, ovšem zlověstně snový podtón coververze R.E.M. Nightswimming od americko-norské hudebnice Okay Kayi předznamenává poznání, že Kris nefascinují ani tak zasvěcené rozbory jejího oblíbeného filmu, jako spíš záhadný detail Billyiny tváře, jenž ji na toto podivné místo ve skutečnosti zavál.
Od dětství pro ni byl neuchopitelnou hádankou, protože nemohla tušit, že sleduje zrod traumatu, kterému Billy dokáže vzdorovat jen opakovaným vyvoláváním Malé smrti. Soukromé fascinace jsou tu zdrojem slasti i utrpení. Moc aparátu může být podobně jako u dalšího skvělého interpreta amerických neuróz Jordana Peela zničující i očistná a pořád se zvýznamňuje, že určité filmy, seriály či knihy jsme si uvykli konzumovat natolik intenzivně a často, že se dobrovolně vzdáváme jiného než předpřipraveného čtení.
Těžiště Kempu Miasma nakonec nespočívá v dekonstruování hororových subžánrů nebo promýšlení rolí popkulturních ikon, ale zůstává svrchovaně osobním filmem o touze, která nás v životě žene vpřed, a vůli neprodlévat pouze ve své hlavě, ale vnímat i vlastní tělesnost. Podobně jako sáček gumových medvídků mírně otupuje konejšením, že si nemusíme naše posedlosti ospravedlňovat, neboť nejsou otázkou vkusu nebo morálky.
Třetí film Jane Schoenbrun proto není ani vzdáleně tolik emocionálně vysilující a nespoutaný jako předchozí snímky, ale stále jím stvrzuje pozici autorstva, které je kreativně o krok před vším, co v současnosti v žánru sledujeme. Nevzdává se totiž myšlenky, že dobré horory mají být především bezpečně nebezpečným prostorem, kde si můžeme osahat své strachy a otevřít se tím nové zkušenosti. Přesně v duchu sloganu, který Kris nalézá na jednom z filmových plakátů: Pokud je to na vás moc, vždycky to můžete vypnout.
Sex a smrt v kempu Miasma (Teenage Sex and Death at Camp Miasma). USA 2026. Režie a scénář: Jane Schoenbrun, kamera: Eric Yue, střih: Graham Mason, hudba: Alex G, hrají: Hannah Einbinder, Gillian Anderson, Jack Haven, Patrick Fischler ad., 112 minut, distribuce: Bionaut Zero Gravity (premiéra v ČR 3. 9. 2026).