Dialog s božským vypravěčem / The Stanley Parable

Jednou z klíčových součástí současných snah o uznání videoher jako
uměleckého druhu je i hledání specifického znaku, který digitální hry
odlišuje od ostatních uměleckých disciplín. Takzvaná proceduralistická škola videoherní teorie na tuto otázku dává poměrně sofistikovanou odpověď: oním specifikem videoher je jejich
procedurální charakter. Proceduralisté tedy hlásají odklon od důrazu na vizualitu, ale i na narativní kontext videoher a soustředí se na herní pravidla a mechanismy, přičemž především zkoumají způsoby, jakými pravidla her ovlivňují samotný proces hraní. Právě v procedurální „podstatě“ her se podle nich také mají hledat jejich estetické, etické či sociální hodnoty.

Ve své přednášce Against Procedurality (Proti proceduralitě, dostupná na webu gamestudies.org) pojmenovává Miguel Sicart jistá omezení tohoto přístupu. Říká, že proceduralističtí teoretici se zabývají především hrami, které sice tematizují různé reálné
společenské situace a problémy, ale z hlediska samotného herního zážitku jsou značně omezené – jde o single playerové puzzle hry nebo hry založené na hospodaření s určitými surovinami. Hráčům nabízejí jen málo...