Muž, který ztratil chuť do života / The Mastermind
Snímek The Mastermind otevírá portrétní polocelek na hlavního protagonistu jménem J. B., který si zrovna v muzeu moderního umění prohlíží obraz na stěně. Po chvíli přejde pohledem na další dílo... A již v této jednoduché mizanscéně se koncentruje klíčový princip filmů americké režisérky Kelly Reichardt. Ráda pozoruje lidi při jejich činnostech. Ráda pozoruje lidi. Ráda pozoruje lidi, jak pozorují jiné lidi při jejich činnostech. A opravdu ráda pozoruje zvířata, jak pozorují lidi při jejich činnostech.
První slyšitelná věta filmu patří nudícímu se dítěti: „Můžu ti říct hádanku?“ Nevyřešená dětská hra o pravdě, lži a něčem mezi tím jednoduše pojmenovává a představuje charakter J. B. Až postupně se ukazuje, že je v muzeu se svou ženou a dvěma dětmi. Moc se k nim totiž nemá. Je lhostejný k tomu, co se kolem něj děje, a naopak je pohlcen sám sebou a svým plánem z výstavy něco ukrást – a tak se i stane.
Kelly Reichardt se ve svých dosavadních filmech zajímá vždy o obyčejné lidi na okraji americké společnosti, o lidi bez životního štěstí, o smolaře – ať už prohrávají kvůli okolnostem, které nemohou ovlivnit, kvůli sérii špatných rozhodnutí, nebo nejčastěji kvůli obojímu. Je tu Wendy (Michelle Williams), tulačka z Wendy a Lucy (2008), která ukradne plechovku psího žrádla, ale nakonec o svého psa přijde. Je tu Cookie (John Magaro) z First Cow (2020), nešťastný kuchař, který krade mléko od jalovice oregonského statkáře. A nyní, v The Mastermind James Blaine Mooney (Josh O'Connor), nezaměstnaný truhlář bez dokončené umělecké školy, který v roce 1970 v Massachusetts ztratil chuť do života.
I když J. B. je trochu jinou postavou než dřívější hrdinové a hrdinky Kelly Reichardt. Muž ze střední třídy, plně integrovaný do společnosti, který si však uchovává mentalitu outsidera. Bouří se proti rodičům, proti rodinnému životu i proti vlastní konformitě, aniž by byl schopen pojmenovat, co vlastně hledá, neví, kým je, a přesto je přesvědčen, že mu svět něco dluží. Zároveň bez zaváhání využívá svá privilegia pokaždé, když se ocitne v nesnázích. Žije se svou ženou a dvěma malými dětmi, která rodinu zaopatřuje, živí a vychovává potomky, takže J. B. má dost času na to, aby dal dohromady svůj „mistrovský plán“ loupeže čtyř obrazů raného amerického modernistického malíře Arthura Dovea ve fiktivním muzeu umění. Najme si pár nešikovných přátel, a ačkoliv se jim podaří s obrazy uprchnout – a to spíše ve stylu Bustera Keatona než Alain Delona –, J. B. je téměř okamžitě označen za hlavního podezřelého.
Reichardt zachycuje loupež jako mezihru v jinak normálním dni v životě, kde se nečekaně musí řešit péče o děti a otravné telefonáty vlastní matky. Proč chce J.B. tyto obrazy a co s nimi hodlá udělat, není nikdy uspokojivě vysvětleno; a možná to ani sám neví. Prchá a to bez ohledu na rodinu, kterou zanechává za sebou. Většina filmu se tak odehrává na pomalém útěku. J.B se potuluje s pokorným výrazem ve tváři, hledá útočiště u starých přátel a v motelech a zoufale shání peníze. Nechává se unášet proudem – snad i dějin –, dokud ho vody zcela nepohltí.
Od kontroly k obraně
Reichardt opět využívá žánr – v tomto případě ten o filmových loupežích (heist) – ale záměrně jej narušuje, posouvá jeho klíčové momenty (krádež se odehrává dějově velice brzy), zbavuje ho efektu a sleduje, co se stane s postavou poté, co se „žánr vyčerpá a rozpadne“. The Mastermind tak představuje něco jako „anti-heist” film. Ve fázi plánování – ať už jde o heist nebo sabotáž přehrady jako v jejím snímku Night Moves (2013) – má příběh přehledný směr a postava je aktivní, sleduje konkrétní cíle. Jakmile však tato osa zmizí, ocitá se v nejistém prostoru, kde už jen reaguje na důsledky vlastních činů a musí improvizovat. Právě tento posun od kontroly k obraně, proměny postavy po zlomu a odhalení jejího nitra je pro Reichardt to příběhově nejživější. Vykresluje studii muže, jehož touha po svobodě je ve skutečnosti jen jinou podobou úniku před odpovědností a neschopnosti čelit důsledkům vlastních rozhodnutí.
Přístup Kelly Reichard může být pro běžné publikum náročnější. Její volba pomalého observačního tempa, odklon od atraktivního žánru k všednosti a redukce konvenčního dramatického oblouku — zejména ve druhé polovině filmu — může vzbudit dojem přílišné „rozvolněnosti“. Divák se od filmu spíše odpojí, než aby se jím nechal pohltit. Reichardt má však i na takové diváky zbraně, kterým se těžko odolává. Tou prvním je Rob Mazurek. Americký hudebník a skladatel avantgardního jazzu a elektronické hudby. Jeho klíčový hudební doprovod formuje tón, rytmus i emocionální strukturu filmu. Výrazná jazzová partitura (často s trumpetou, perkusí a improvizovanými rytmy) funguje jako kontrapunkt k režisérčině práci s rozprostřeným časem.
Další divokou kartou je Josh O’Connor předvádějící subtilní herecký výkon, který balancuje mezi plachou groteskností a tragickou existenciální prázdnotou. Jeho J. B. je půvabný, přestože je nevyzpytatelný; sympatický, přesto nebezpečný pro svůj vlastní svět i lidi kolem sebe, ale nikdy není jednoznačně odsouzeníhodný. V jeho ztvárnění je možná poznat prvky postav ze 70. let „nového Hollywoodu“ – od Elliott Goulda po Gene Hackmana, a v několika scénách jakoby se zrcadlilo Coenovské nitro Llewyna Davise.
Třetím esem Kelly Reichardt je její dvorní kameraman Christopher Blauvelt, který zkušeně kráčí ve stopách svého předčasně zesnulého kameramanského mentora Harrise Savidese (Greenberg, Zodiac, Birth). I jeho práce s kamerou je „neviditelná“, upřednostňující jednoduché vyprávění příběhu pomocí jemných, naturalistických a atmosférických technik, přirozeného světla a pečlivých kompozic, které vtáhnou do děje, aniž by poutaly pozornost na kameru samotnou. Natáčení na 16mm film dodává snímku pastelovou, teplou barevnost, jež se nejpůsobivěji prosazuje v podzimním období vyprávění. Barevnost i celkový vizuál vychází z filmu Americký přítel Wima Wenderse a z polaroidových fotografií, které Wendersův kameraman Robby Müller tehdy pořídil na place. A při natáčení snímku ze 70. let se nejde ubránit vlivu tvorby fotografů Williama Egglestona a Stephena Shora, kde je několik kompozic především s dobovými auty až doslovnou poctou těmto tvůrcům.
Sedmdesátá léta nicméně nejsou nostalgickou kulisou, ale obdobím dezorientace, v němž se osobní krize přirozeně propojuje s rozpadem širších ideálů. V průběhu celého filmu upoutávají televizní a rozhlasové vysílání, graffiti a plakáty i vedlejší rozhovory pozornost na dobové protesty zuřící v Americe, zejména na univerzitních kampusech, během války ve Vietnamu. J. B. však po celou dobu své poutě ignoruje doslovné známky protestu, je lhostejný k tomu, co se děje za jeho plotem, až se ocitne v situaci, kdy už to ignorovat nemůže.
A je to právě skutečně ironický konec, kdy se vyjevuje zjevné poselství filmu Kelly Reichardt - být apolitický ve fašistických časech není reálná možnost, protože pokud jdou po jednom, jdou po všech. Zločinem a největším hříchem, který si J.B. nese, je především to, že se nezapojil. The Mastermind nenabízí jednoduché odpovědi nebo uspokojivý žánrový zážitek. Žádá si trpělivost a otevřenost – a právě v momentech jako tento, nabízí hluboký, znepokojující pohled na tehdejší dobu a postavu, která však originálně zachycuje současnost.
The Mastermind (USA, 2025), režie a scénář: Kelly Reichardt, kamera: Christopher Blauvelt, hudba: Rob Mazurek, hrají: Josh O'Connor, Alana Haim, John Magaro, Gaby Hoffmann, ad., 110 minut, distribuce: MUBI.