Anomálie jménem Věra Chytilová / Editorial 164
Žánrová tvorba byla v české porevoluční kinematografii dlouho "podezřelá". Točit podle „žánrové šablony“ bylo v rozporu s dominantní představou ve filmovém školství o tom, kým je a jak má tvořit a přemýšlet režisér – má být primárně autorem s jasným, nezaměnitelným rukopisem. Takový se s žánrem (spojovaným navíc před rokem 1989 se západní, kapitalistickou kinematografií) neslučuje. O dlouho přetrvávajícím nevstřícném nastavení FAMU vůči žánrové tvorbě a pojetí režie jako řemesla mluvila či mluví řada režisérů a režisérek – například Jan Prušinovský nebo Ondřej Hudeček, který letos úspěšně přenesl do českých reálií heist film se svým debutem Poberta.
Macešský přístup k žánrovým filmům tak až donedávna představoval charakteristický rys tuzemské filmové tvorby. Zkoušet čisté, „dovezené“ žánry jako gangsterka, horor nebo teenagerské komedie představovalo anomálii. Při psaní o národní kinematografii se přitom nejčastěji hledá, co je pro ni typické, co ji charakterizuje a o čem taková charakterističnost následně vypovídá. Podívat se na ni ale přes výjimky může nasvítit falešnost některých automatických předpokladů nebo vypovědět nepoměrně víc – třeba o produkční praxi, tvůrčích strategiích či zásadních dějinných kapitolách, jako je transformace kultury v devadesátých letech. Právě o to jsme se pokusili v tématu tohoto čísla, kde si můžete přečíst například o fenoménu českých filmů přímo na video, česko(slovenské) gangsterce nebo filmech s roztříštěnou narací.
Jako anomálii jde vnímat i první porevoluční film Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntág z roku 1991. V tandemu s posledním předlistopadovým snímkem režisérky Kopytem sem, kopytem tam se mu z inovativního pohledu campu věnuje v rubrice Fenomén Luboš Ptáček. Do Kamery-pera přispěl dokumentarista Miro Remo, jehož snímek Raději zešílet v divočině se loni stal vůbec prvním dokumentem, jenž vyhrál festival v Karlových Varech. Tedy, také anomálie.
Přinášíme i kritiku nového snímku Olma Omerzua Nevděčné bytosti, který soutěžil na festivalu v San Sebastiánu. A píšeme o jednom z nejvýraznějších titulů v soutěži Berlinale, rakouském snímku Rose, v němž exceluje německá herečka Sandra Hüller. S přehlídkou v Berlíně je spojen i text v rubrice Český talent – představujeme tvorbu animátorky Andrey Szelesové, jejíž poslední krátký film En, ten, týky! měl premiéru v soutěžní sekci Generation Kplus, kde jsou tuzemské snímky poslední dobou dobře vidět. A to natolik, že se dá říct, že české festivalové účasti a úspěchy v zahraničí už žádná anomálie nejsou.
Inspirativní čtení nového čísla!