Ozvěny samoty / Sluch
Co slyšíme v tichu vlastního osamění? A je ticho vždy prospěšné, nebo může být i zhoubné? Na filmovém festivalu v Locarnu měl premiéru Sluch (Thính Giác), druhý film jednoho ze stylisticky nejpodnětnějších režisérů současnosti, vietnamského tvůrce Lê Bảa. Ačkoli nezískal žádnou z cen, patřil k tomu nejlepšímu, co 79. ročník přinesl.
„Nejlepší arthousové UFO“, tak nazval v roce 2021 britský deník The Guardian debut Lê Bảa Chuť, který organizátoři Berlinale zařadili do soutěžní sekce Encounters. Jen obtížně definovatelný a vysoce originální film ze všeho nejvíce připomínal podivný horečnatý sen: v pečlivě komponovaných, statických záběrech se zjevil prostor asketického, izolovaného obydlí, ve kterém přežíval vysloužilý nigerijský fotbalista se skupinou vietnamských žen, prasetem, mečounem a horkovzdušným balonem.
Filmové vyprávění Lê Bảo nepodmínil dějovou kauzalitou, ale spíše imerzivní, čistě vjemovou zkušeností. Místo dialogů nechal vyniknout vnitrozáběrovou inscenaci postav v prostoru, rituály spojené s vietnamskou kuchyní, sexuální scény i tiché projevy něhy. Radikální film o ztracených duších a jejich vykloubeném ekosystému kdesi uprostřed Saigonu vynesl režisérovi Zvláštní cenu poroty a...