Mezi pomstou a spravedlností / Posedlost
Když Bůh moří Poseidón znásilnil v Athénině chrámu Medúsu, jednu ze tří Gorgon, bohyně Athéna se rozhodla, že za vše může Medúsa a proměnila její zlaté vlasy v nestvůrné hady. Tato verze mýtu, představená v Ovidiových Proměnách, zazní v jedné z klíčových scén nového seriálu Posedlost uvedeného na platformě Hulu: „Medúsa je oběť. Ale to z ní ještě nedělá dobrého člověka.“
Otázku hranice mezi obětí a pachatelem ohledává minisérie Posedlost prostřednictvím dvou postav. Kariéru a postavení agentky FBI Alice Black (Emmy Rossum) poškodilo, když promluvila o domácím násilí ze strany svého bývalého přítele a kolegy. Nyní vyšetřuje sérii úmrtí vlivných mužů zapojených do spletité sítě obchodování s lidmi. Jejím příběhovým protipólem je zručná sériová vražedkyně Catherine Grace (Lola Petticrew). Z touhy po pomstě vyhledává muže, kteří jí v minulosti ublížili, a likviduje je pomocí smrtelných dávek fentanylu. Každá z žen stojí na jiné straně zákona a každá je přesvědčená, že právě její cesta je ta správná. Seriál tak skrze jejich příběhy představuje dva způsoby, jak se vyrovnat s prožitým násilím a následným traumatem.
Posedlost se vyhýbá zajetým schématům a tendencím vměstnávat oběti násilí do určitých škatulek. Následky bolesti na obrazovce nezjednodušuje ani je neproměňuje v estetický objekt. Zatímco vraždící Catherine přišla kvůli traumatu o cit v prstech a trpí výpadky paměti, Alice vyhledává agresivní sex s cizími muži a kvůli vzpomínkám se prakticky nedokáže osprchovat. Na vztahu Alice a jejího expřítele Posedlost zároveň demonstruje, jak náročné je dysfunkční vztahový cyklus jednou provždy opustit.
Rozdílné přístupy představuje rovněž reakce obou žen na násilí. Alice učiní, alespoň oficiálně, vše správně – okamžitě o své situaci mluví veřejně. Catherine v cestu světské spravedlnosti nevěří a vydává se za osobní pomstou. „Je zřejmé, že každá žena, která se stane sériovou vražedkyní, je obětí něčeho. Spousta žen ale prožívá hrozné věci, a ne všechny kvůli tomu začnou zabíjet,“ poznamená Alicina kolegyně. Sama protagonistka ale postupně zjišťuje, že jednání jejího protějšku lze relativně dobře pochopit.
Namísto komplexnější psychologizace se seriál s každým dalším dílem mění ve stále roztříštěnější vyprávění s mnoha silnými motivy. Jen málo z nich ale napříč osmi díly dostává dostatečný prostor, některé zůstávají jen v podobě zmínky. Tento prvek výrazně dopadá také na vedlejší postavy, ať už jde o archetypálního dobráckého kolegu ústřední agentky, nebo rezignovanou šéfku oddělení FBI pro sexuální trestné činy.
Nevyváženost se projevuje i v tonální nekonzistenci komediální roviny. Meriwether má bohaté zkušenosti s komediální tvorbou zejména na poli seriálů. Vedle série Nová holka nebo parodického Childrens Hospital má na kontě například romantickou komedii Hlavně nezávazně. Humorné prvky pronikly i do Posedlosti, zejména ve druhé půli se nicméně oproti předchozím dílům ozývají až příliš hlasitě.
Navzdory zmíněným scenáristickým či žánrovým nedostatkům představuje Posedlost silný hlas v debatě zaměřené na současná audiovizuální vyprávění o (nejen) sexuálním násilí vůči ženám. Osvědčený příběh autorka dostatečně ozvláštnila, své oběti před kamerou zbytečně netýrá a s empatií ukazuje různé přístupy ke zpracování traumatu.
Největší přednost Posedlosti však spočívá v dialogu zvoleného příběhu s dnešním světem. Seriál reflektuje éru ovlivněnou hnutím #MeToo i rostoucím počtem obvinění týkajících se vlivných mužů včetně například amerického prezidenta Donalda Trumpa. V současném společenském klimatu se tak jeho autorka nebojí explicitní obžaloby systému, ve kterém pravda v souboji se lží a mocí vítězí jen občas. A v kontextu zločinů spáchaných americkým filmovým producentem Harveym Weinsteinem či finančníkem Jeffreym Epsteinem se nelze divit, že vůči zadostiučinění obětem zastává poněkud skeptický pohled.
Posedlost (Furious), Hulu (v ČR Disney+), USA 2026, vytvořila Elizabeth Meriwether.