MFFKV: Krásně smutný Přízrak dává zažít intenzivní stesk

Když o filmech říkáme, že jsou pomalé, obvykle tím myslíme, že nám u nich čas neubíhal, ale naopak se vlekl a zdál se být delší než skutečná doba projekce. Pokud se ale pozorněji podíváme na to, jak tyto subjektivně „pomalé“ filmy pracují s časem, nezřídka zjistíme, že jsou vlastně v tomto ohledu mnohem komplikovanější. Extrémní koncentrace na tíživou stázi jednoho momentu mohou například střídat nárazové skoky v čase a prostoru. Právě takovým snímkem „mnoha temporalit“, v němž pomyslné hodiny tikají v různých pasážích drasticky rozdílným tempem, je Přízrak, který do Karlových Varů přivezla zámořská delegace s režisérem a scénáristou Davidem Lowerym a hercem Caseym Affleckem.

Na Přízrak jsem šel s vědomím nadšených ohlasů z festivalu Sundance a toho, že film nápaditě překrucuje hororové konvence. Ani jedno mě ale nakonec nepřipravilo na to, kam až se tento ambiciózní snímek vyvine. Čekal jsem originálně vychýlenou romanci, která šestákový motiv strašidla v prostěradle převrátí do intimní, neobvykle dojemné studie milostného tesknění. To se potvrdilo – sežmoulané bílé povlečení nikdy nemělo tak melancholický náboj, jako tady. Současně se ale Loweryho film pokouší o mnohem víc, o takřka spirituální meditaci nad pomíjivostí všeho hmotného i nehmotného, v níž se kolem dokola protočí i život celého univerza.

Přízrak tak postupně zprostředkovává dva odlišné druhy stesku – intenzivního „okamžitého“ žalu, v němž vteřiny plynou, jako kdyby to byly hodiny, a dlouhodobě rozprostřeného smutnění, v němž neutuchající touha po kontaktu se ztraceným blízkým přetrvává věky. Úvod, v němž C (Affleck) tragicky umírá a jeho partnerka M (Rooney Mara) zůstává v domě na předměstí sama, se soustředí na „tíhu okamžiku“. M se po příchodu domů pustí do velkého koláče a po lžičkách jej celý spořádá. Výjev přitom sledujeme ve dvou dlouhých, nehybných záběrech, jejichž statičnost ještě umocňuje v rohu strnule přihlížející C – tentokrát už jako duch. Z koncentrované, hyper-přítomné stáze pak film diváka vytrhává náhlým pohybem, a to ve chvíli, kdy se přejedená M prudce zvedá a utíká do koupelny. Je to zároveň chytrý způsob, jak do uměleckého filmu vpravit hororové „lekačky“ – ty často konvenčně vyvolává nečekaná zvuková exploze, ale to, s čím se pojí, jde vždy proti žánrovým zvyklostem.

S tím, jak M svoji ztrátu pomalu překonává, zatímco C se ani ve spektrálním světě mezi nebem a zemí nedokáže hnout z místa, se zároveň mění to, jak film pracuje s časem. Během pouhých sekund najednou ubíhají dny, později měsíce, roky a nakonec snad až miliardy let. Prostěradlový duch, který doteď ztělesňoval setrvalé reziduum zpřetrhaného vztahu, se najednou stává naším průvodcem na cestě do daleké budoucnosti. Dechberoucí „kosmický“ záběr filmu je přitom natolik působivý i proto, že ostře kontrastuje s první částí, ve které se ručičky hodin posouvaly kupředu jen těžkopádně, jako by byly z olova.

Výrazně audiovizuální vyprávění, v němž teskné smyčce a kňouravé songy překlenou vícero časových rovin, citelněji narušuje snad jen jeden přehnaně květnatý monolog, dotýkající se vztahu umělecké tvorby a Boha, ale i nevyhnutelné prchavosti všech věcí, vzpomínek i skutků. Filozofující přednášku, kterou s jointem v ruce někdy slyšel snad každý, přitom snímek nemá zapotřebí. Nadčasově Přízrak působí i jako „pouhá“ znamenitá romance, v níž krása protahovaného smutku vyvěrá i z permanentně zkroušeného pohledu fantomových očí.