Dinosauři a posthumanismus / Kontinental ´25
Nejnovější film Radua Judeho Kontinental ´25 se vrátil z Berlinale s cenou za nejlepší scénář. Mohlo by to vyznít kuriózně vzhledem k podmínkám jeho vzniku. Fakt, že byl natočen na iPhone za pouhých deset dní, navíc v prostoji při natáčení jiného projektu, jakoby to sám o sobě znevažoval. A přitom právě Kontinental ´25 jako jeden z mála přinesl do berlínské soutěže autorskou originalitu a naléhavé téma morálních hodnot ve společnosti, která při honbě za prosperitou výrazně pozbyla své lidskosti.
Bývaly doby, kdy Radua Judeho hluboce znejisťovalo to, že oproti svým souputníkům z rumunské nové vlny nemá vlastní styl. Zatímco se nejúspěšnější autoři jako Cristian Mungiu či Cristi Puiu proslavili precizní realistickou estetikou a konzistentními tématy, Jude experimentoval. Točil tu sociální tragikomedii, tu western, jindy historické drama nebo dokument, následně začal filmové druhy, žánry i styly mixovat a teprve v bytostném eklektismu našel pro významově dráždivé mosty mezi současností a minulostí odpovídající formu. A zatímco rumunští novovolní lídři časem možná trochu ustrnuli, Jude s každým novým snímkem překvapuje tím, čeho všeho se nebojí. V jeho novém filmu jsou to mimo jiné i rozpohybovaní dinosauři.
Punková geneze Kontinentalu ´25 může vzbudit dojem, že Radu Jude se cele obul do nízkonákladové mumblecorové estetiky, což nakonec není úplně zavádějící asociace. Jeho postavy se (už nejeden film) skutečně pouštějí do zdlouhavých existenciálních úvah, ale víc než pro zmíněný žánr charakteristické generační naříkání na tíživost svého bytí se Jude soustředí na břitce satirickou diagnózu společnosti a jejích rozkolísaných hodnot. Jak těch ušlechtile deklarovaných, tak i těch podprahově žitých. A aby mohl tuto kognitivní disonanci náležitě zviditelnit, bývají jeho scénáře tou zdaleka nejpropracovanější částí filmu, což letošní porota Berlinale poprávu ocenila.
Námět Kontinentalu – jak má Jude u svých hraných titulů ve zvyku – vychází ze skutečnosti a zrál několik let, než se přetavil do snímku o morální krizi. Zápletkou je tragická smrt bezprizorného člověka situovaná do doby, kdy lidská oběť už pro společnost tragédií není. Je maximálně statistickým údajem, otravnou lapálií nebo záminkou k rozpoutání štvavé kampaně. Se svým pověstným smyslem pro humor a citem pro absurditu volí Jude paradox jako narativní princip. Po „nemorální učitelce“ ze Smolného pichu aneb Pitomého porna a „šovinistické feministce“ z Od konce světa nic dobrého nečekejte je protagonistkou jeho nového filmu útlocitná exekutorka.
Orsolya kdysi vyučovala právo, pak ale zatoužila po tom, aby si její děti mohly hrát na zahradě vlastního domku, a přešaltovala do výnosnějších sfér. Na druhou stranu se zasazuje o očištění špatné reputace oboru. A když má stará kotelna, nelegálně obývaná bezdomovcem, ustoupit výstavbě luxusního hotelu, jde do toho s urputně humanistickým nasazením. Ve snaze vnést do násilného vystěhovávání trochu lidskosti dopřeje bezdomovci pár desítek minut na sbalení. Když se pro něj i s úslužně objednaným stěhovákem vrací, zjišťuje, že si nešťastný muž vzal to poslední, co mu ještě zbylo.
Prožitý emoční šok a tíživý pocit spoluviny přiměje Orsolyu hledat lidskost a porozumění, kde se dá. Ale ani dlouhá odysea po spřízněných duších prostorově rámovaná pomníky udatné historie nepřináší morální zorientování, úlevu či pochopení. Ty se dnes ve společnosti, kde se empatie vyčerpává dvoueurovými odpustky na charitu, totiž nacházejí těžko. Mantra „není to tvoje vina“, která zaznívá z úst kolegů, přátel, rodiny i zákona, nicméně nenabízí odpověď na otázku, čí vina to tedy je? Morální relativismus nespasí ani církev, pro niž je sebevrah bezbožník a přílišné prožívání vlastní viny těžký hřích, který – jak Orsolya posléze intuitivně zjistí – se dá alespoň spláchnout lihem, případně smýt v příboji přímořského rezortu.
Že by morálce bylo souzeno vymřít stejně jako dinosaurům, kteří lemují klužský les, pod nějž je film situován? Ne náhodou s těmito tvory Jude diváky konfrontuje hned několikrát v průběhu filmu. Jeho vyhynulí obři tu ale ožívají a snad tak trochu dávají naději na to, že i podobné přežitky jako morálka nevymizí úplně. Ostatně zjevná paralela filmu k Evropě '51 Roberta Rosselliniho, který podobně tematizoval morální kondici poválečné společnosti, naznačuje, že jsme se snad maximálně přestali vyvíjet.
Kontinental ´25 (Rumunsko) režie a scénář: Radu Jude, kamera: Marius Panduru, hrají: Eszter Trompa, Şerban Pavlu, Gabriel Spahiu, 109 minut