Jako by to pokaždé točil někdo jiný

První film, který jsem viděl v kině, byl Lví král. Bylo mi sedm a téměř celý jsem ho probrečel. Cestou domů jsem žasnul nad tím, že existuje něco, co má na člověka takový účinek, a začal jsem snít o tom, že se jednoho dne budu na vzniku filmů podílet. Netušil jsem, co to obnáší a jestli pro to mám nějaké předpoklady, ale byl jsem odhodlaný to zkusit. Problém byl v tom, že jsem neměl na co točit. Začal jsem proto psát divadelní hry, které jsem po škole nacvičoval se svými spolužáky, protože jsem divadlo tehdy naivně považoval za natáčení bez kamery. Když jsem v deváté třídě zinscenoval první celovečerní hru, rodiče pochopili, že to myslím vážně, a koupili mi videokameru. Konečně jsem mohl začít točit.

Jedním z mých prvních filmů bylo ambiciózní válečné drama ve stylu Zachraňte vojína Ryana, ve kterém byly místo kulometů vzduchovky a kde hráli všech osm rolí mí dva bratři. Po prvním natáčecím dni stráveném v závějích sněhu se na mě naštvali, že absolutně netuším, co dělám, a že pokud zítra nepřijdu s konkrétní představou, končí. Zbytek noci jsem strávil nad storyboardem a natáčecím plánem a po pěti dnech jsme film dokončili. Byl jsem přesvědčený, že jsem natočil masterpiece, a přihlásil jsem ho do soutěže amatérských...