Iluze a alibi / Švábi

Poté, co urolog Miloš přijde o práci kvůli stížnosti jednoho vysoce postaveného úředníka, se jeho život promění v sérii nešťastných příhod. Nejenže se s manželkou ocitnou ve finanční tísni, ale Lucii začnou vydírat její studenti a žárlivý tělocvikář. Vztah frustrovaného Miloše tak visí na vlásku a do toho všeho se na chodbě jejich domu začne šířit neidentifikovatelný zápach. Devětatřicetiletý režisér Luboš Kučera svým celovečerním hraným debutem Švábi navazuje na řadu filmů natočených během studia režie na pražské FAMU. Patří mezi ně i nominant na Českého lva za nejlepší studentský snímek Čtyři dny ve skladu (2013), stylizovaná komedie o vztahu čtyř zaměstnanců skladu napříč čtyřmi pracovními dny. Z podhoubí pražské filmové školy, konkrétně jednoho třídního srazu, vzešli také Švábi, kteří diváci mohli zhlédnout ještě před premiérou loni na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

Snímek natočený s minimálním rozpočtem a obsazený neherci se pokouší diváka oslovit dojmem krajní ironie a „švejkovské“ absurdity. Jedna z vedlejších postav ostatně shrnuje étos filmu hned v úvodu: „Fakta nejsou důležitý. Důležitá je iluze – iluze, které věříme.“ Totéž by bylo možné aplikovat i na hodnocení samotného snímku. Máme věřit tomu, že Švábi jsou sebevědomým, hyperironickým filmem, který si je vědom vlastní topornosti a trapnosti? Nebo jde spíše o alibistické vysvětlení didaktické, neohrabaně provedené hodinové podívané? 

Věřte, nevěřte

Trik Švábů spočívá v tom, že podobně jako u zavrhovaného hmyzu vlastně nezáleží na tom, zda se skutečně přemnožil v pokoji horského hotelu, nebo zda je jeho přítomnost pouhým podvodem. Hrdinové a hrdinky filmu neoperují s ničím jiným než s domněnkami, které – jak praví známá sociologická poučka – začínají mít reálné důsledky ve chvíli, kdy jim někdo uvěří.

Pro Miloše se takovým „švábem“ stává tetování na těle ženy vystupující v pornografickém videu, které až příliš nápadně připomíná návrh vlastněný jeho manželkou Lucií. Není podstatné, zda je osoba na záznamu skutečně jeho ženou. Důležité je, jaký řetězec bizarních až fatálních událostí pouhá myšlenka spustí. Postavy si tak s pravdou pohrávají podle vlastních zištných zájmů, aby ve finále zjistily, že ve světle smrtelnosti a pomíjivosti jsou jejich veškerá snažení malicherná, či dokonce zcela nesmyslná.

Režisér v rozhovorech o filmu shrnuje, že hlavní mantrou Švábů je představa, podle níž „jako lidstvo jsme banda tupounů a neměli bychom se brát vážně, jinak to špatně dopadne“. Nelze popřít, že existenciální rovina snímku do značné míry reflektuje současnou roztříštěnou dobu, v níž se s fakty žongluje podle potřeby, a i ty nejujetější konspirační teorie mohou působit stejně, ne-li více přesvědčivě než pravda. Fenomén postpravdy se ostatně v poslední době stává tématem, po kterém filmaři a filmařky rádi sahají. Ať už by se ve výčtu měla objevit nejnovější Bugonia řeckého režiséra Jorgose Lanthimose nebo poslední společenské horory Ariho Astera, otisk kolektivní paranoie a kultury konspiračních teorií se stává čím dál zřetelnějším. Švábi se však liší svou orientací na komorní bytové drama, na jehož ploše se rozehrává příběh víceméně odtržený od konkrétní reality současného světa.

O to větší škoda však je, že Švábi s touto myšlenkou pracují pouze na rovině teze, která je pro jistotu vyslovena hned v prvních minutách filmu a znovu shrnuta v jeho závěru. Je třeba ocenit sebevědomí, s nímž se spřátelení tvůrci a tvůrkyně pustili do do-it-yourself přístupu k produkci bez výraznější institucionální podpory, bez níž se v tuzemských podmínkách jen obtížně natáčí celovečerní debut. Tato sebejistota se však z filmu vytrácí s každou další větou šustící papírem.

Absurdita, která měla ve filmu hrát prim, se tak omezuje na několik toporných a scenáristicky nesmyslných vtipů spadajících do kategorie nejapných poznámek o sexu a falických narážek. Ty by možná obstály v horší sortě tuzemské seriálové tvorby. Navíc zaznívají z úst neherců a nehereček, mezi nimiž se objevují i tváře známé z výrazně výstřednějších počinů české kinematografie – hlavním příkladem je Radim Neuvirt, dvorní herec Martyho Pohla. Obsazení přitom nelze vinit z nedostatku talentu, spíše doplácí na nedůmyslnou režii, kvůli níž se sledovaná ironie ztrácí pod nánosem nudné přihlouplosti.

Kam se vytratila ironie?

Kučera se v rozhovorech vyjadřuje k tomu, že kritiky Švábů prý nejsou ani tak o reálných nedostatcích snímku, jako spíše o tom, že film „není pro každého“. Podle jeho slov může být představená podoba ironie pro někoho „na hraně únosnosti“, nebo dokonce nepochopitelná. Není však zcela jasné, o jaké extrémní poloze vlastně hovoří.

V době, kdy ironie pronikla do českého mainstreamu v mnohem vyhraněnějších podobách, působí Švábi jako nejistý odvar fascinace již ustupujícím trendem. Film, zjevně inspirovaný učebnicovým obdivem k československé nové vlně, nenaznačuje ani dějem, ani formálním provedením žádný záměrný příklon k výstřednosti, pro niž by bylo možné nalézt oporu v samotném příběhu.

Jednou z mála výjimek jsou scény odehrávající se v bytě sousedů. Ty díky důvtipnému sound designu a několika evokativním detailům vytvářejí vágní prostor na pomezí reality a snu, fungující jako metaforické memento mori. Ve většině ostatních případů se však film uchyluje k ilustraci absurdity pomocí samoúčelných prostředků, například nadměrným využíváním opakujících se syntezátorových new age motivů, které se střídají s emočně vypjatou ambientní hudbou. Tu do filmu složil Jakub Roll, primárně seriálový scénárista (Modrý kód, Pálava), pro něhož Švábi představují skladatelský debut.

Na ploše této nevtipné komedie se nenachází ani prostor pro ironický odstup od patetičnosti hlavního hrdiny v podání Rudolfa Skopce. Ten se s neměnným frustrovaným výrazem osaměle potlouká po Smíchovském nádraží za doprovodu melancholické hudby. Na úrodnou půdu nedopadají ani některé střihové postupy Michala Böhma, střihače dokumentární grotesky Má to cenu? (2025) a jeho vlastního snímku Osm milimetrů rodiny (2025). Kromě dalších vtipů ze škatulky sex–pohlavní orgány–tělní tekutiny je nejvýraznějším problémem enormní množství skokových střihů, které neslouží ani k naznačení časového posunu, ani ke zvýšení dynamiky záběrů.

Film tak v důsledku naplňuje svůj vlastní předpoklad: neposkytuje žádné odpovědi, protože se z něj nelze nic dozvědět, nelze učinit jasné tvrzení o čemkoli, a tudíž ani cokoli hodnotit. Tedy kromě pachuti gulášové polévky. Snímek se stává omluvou sebe sama, oděnou do ironického kostýmu, který mu však nesedí. Rozkročenost mezi intelektuální premisou, snahou o vyhraněnou podívanou a neschopností překročit práh stereotypu a nevtipných vtipů sabotuje potenciál nápadu, jenž v některých momentech snímkem probleskne. Argument o hlubším, neodhaleném intelektuálním záměru pak začíná podezřele zapáchat.

Švábi. ČR 2025. Režie a scénář: Luboš Kučera, kamera: Tomáš Pavelek, střih: Michal Böhm, hudba: Jakub Roll, hrají: Rudolf Skopec, Anita Gregorec Sedláček, Petr Šmíd, Radim Neuvirt, Zuzana Slavíková ad., 63 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 20. 11. 2025).