Zapuštění do paměti / Zmizení Josefa Mengeleho
Natočit film o válečném zločinci, který se stal symbolem zvrácenosti holokaustu, je samo o sobě problematické. Některé hlasy odmítají dokonce jakékoli zobrazování holokaustu a jeho souvislostí coby zneužívání památky obětí, protože holokaust je podle nich něčím, co se nedá předvádět, reprezentovat, co je ne-před-stavitelné (platí to i pro populární a vyzdvihované filmy, jako je Schindlerův seznam Stevena Spielberga). Josef Mengele, přezdívaný Anděl smrti, který rozřazoval v koncentračním táboře Osvětim židovské transporty na živé a mrtvé, se stal z lékaře vrahem a také symbolem hrůzného zneužití vědy nacisty. Mengeleho pokusy na lidech, zejména na dvojčatech, se nacházejí na samotném dně nacistického hnusu. „Stavět filmem pomník“ takové postavě naráží na silné etické limity.
Režisér Kirill Serebrennikov ve filmu Zmizení Josefa Mengeleho jde však cestou, která ukazuje, že taková práce má přece jen smysl. Předvádí totiž tuto šílenou monstrozitu ve zločincově poválečném unikání před lidským soudem. Je to ale monstrozita lidské, nikoli ďábelské podstaty. My, lidé, jsme (potenciální) monstra, která se probouzejí k zvrácenému životu, když se jim nabídne potrava a příležitost („byla taková doba“), naznačuje snímek, který má podle režiséra přinést i jistou „poetickou spravedlnost“, vykonávanou právě skrze filmové médium.
Stárnoucí a prchající Mengele, kterého ve filmu ztělesňuje vynikající August Diehl, se v něm ocitá pod tlakem strachu z dopadení, který postupně přerůstá v paranoidní posedlost. Lov na Mengeleho, schovaného kdesi v Jižní Americe, by mohl být pojatý i jako souboj zločince s vlastními výčitkami svědomí. Místo nich se ale vracejí vzpomínky na krásu sdílené ideje velkého Německa a vysněnou budoucnost vyvolené rasy.
Serebrennikov ukazuje přežívající nacistický kult, který své výhonky přenesl na jiný kontinent, ale žije dál i ve staré vlasti, do níž se Mengele překvapivě na chvíli vrací, protože „po něm zprvu nikdo nejde“. Jako by byl zapomenut. Spoluvina za přežívání Mengeleho leží na všech, kdo mu pomohli utéct před spravedlností, a tak je dobré je ve filmu ukázat. Na prvním místě to platí pro jeho vlastní rodinu, ale která rodina by vydala svého syna, i když masového vraha…?
Černobílost snímku umocňuje celkovou depresivní a konspirační atmosféru a také napjaté očekávání, kdy už to všechno praskne a zločinec bude dopaden. Filmový spád zvyšuje napětí, zejména v závěrečném propadání se do spirály plné strachu, který kořist celého honu postupně stále silněji zaplavuje.
Etické limity natáčení zločince, jenž se už tím, že je ve filmu, stává nesmrtelným, vyřeší sama postava Mengeleho. Jeho zdánlivé polidšťování filmem totiž povětšinou dopadá katastroficky, neboť se ukazuje, že nacismus hlavní figury nemá vnější podobu nějakého převleku, který lze po válce jen tak odložit na smetiště dějin, nýbrž je hluboko v doktorově mase a kostech a snad i v duši. Nelze ho tedy setřást, protože se vždy neomylně přihlásí o slovo. Ať už se Mengele vymezuje vůči lidem „podřadné rasy“, dopouští se fyzické lásky či se dostane do blízkosti dvojčat, tedy do silového pole své osudové pseudovědecké úchylky. Film vlastně nepřináší nikde žádnou relativizaci ani zpochybnění, přesto monstrum jménem Mengele nesvléká z kůže, jak se to v koncentračním táboře stávalo některým jeho obětem.
Přístup koresponduje s jasným postojem režiséra, který před uvedením svého posledního filmu na festivalu v Cannes v jednom rozhovoru řekl: „Co mi nyní připadá nebezpečné, je, že jsme ztratili představu o tom, co je dobré a co špatné. Když se situace zamlží, ztrácíme pocit stability, svou lidskost. Musíme být schopni jasně rozpoznat zlo. Pokud řekneme, že je to složité, a začneme věci ospravedlňovat, upadáme do pasti propagandy. V okamžiku, kdy řeknete, že není v pořádku zabíjet lidi, ale..., tak právě ono ale... vede k prolévání krve.“
Mengele v celém běhu filmu žije v iluzi, že jeho práce pro Říši měla smysl, včetně smyslu vědeckého. Když se ale jeho přičinlivé dílo objeví jako živá vzpomínka v jediné barevné sekvenci filmu, je po iluzích. Věda se tu ukazuje jako řeznická práce na lidských jatkách a Serebrennikovovo dílo jako skutku nesmiřitelný film, který rozhodně žádná alibistická ale… neuznává.
Barevná vzpomínka (dotek reality) přichází ve výjimečném okamžiku upřímnosti, kdy po otcových stopách vyrazí jeho syn Rolf. Ne aby ho odchytil a vydal do rukou spravedlnosti, ale aby zjistil, kdo je Mengele, a slyšel otcovu verzi příběhu. Místo vysvětlení přicházejí naučené propagandistické litanie, v jejichž kontrastu je následná barevná autentická vzpomínka něco jako výpověď korunního svědka. Definitivní potvrzení viny.
Serebrennikov po celou dobu kontaktu syna a otce zachovává v atmosféře rodinné pouto, silné pouto naznačující, že genealogii nelze jen tak přetnout. Rolf ovšem nepřišel kvůli vyjasnění minulosti, ale pro budoucnost: svou i všech ostatních, kteří chtějí dál žít. „Nevím, co chci, ale vím, co nechci,“ říká během klíčového rozhovoru s otcem, který nepřestává být jeho vlastním tělem, tak jako jméno Mengele nemizí z lidské společnosti, neboť může být jako memento mori ještě užitečné. Jen musíme vědět, co nechceme, a jak se tomu v sobě bránit, jak tomu předejít...
Serebrennikovův film je na této cestě mocným pomocníkem. Je totiž mimořádně sugestivní, což je dáno režisérovým filmovým stylem. Z knihy Oliviera Gueze umí udělat skvělý scénář, ale dokáže také ve výrazných obrazech udržovat napětí, takže dvouhodinový film budí dojem koncentrované hodinovky. Přitom je vše ukázáno civilně, nehystericky, bez velkých gest a předvádění. Režisér si také na všechno počká, nic neurychluje a ponechává publikum prožít postupné usazování nacistovy přítomnosti pod kůží v silném tělesném doteku. Těžko se po takovém filmu Mengeleho zbavit, nelze ho setřást ani smýt, neboť zůstává vypálen filmovým světlem do svědomí lidí odcházejících z kina. Zmizení Josefa Mengeleho je tedy spíše jeho zapuštěním do paměti, kterou nelze jen tak přemazat.
Serebrennikovův film přichází po úspěšném a uznávaném oscarovém snímku Jonathana Glazera Zóna zájmu. Ten pro změnu pracuje s příběhem velitele osvětimského koncentračního tábora Rudolfa Höße, který za zdmi továrny na smrt žil spokojený rodinný život. Paralelismus normálního života a masového vraždění lidí je v Zóně zájmu udržován hlukem ničivé továrny, jež je v pozadí většiny záběrů z rodinného ráje. Ve Zmizení Josefa Mengeleho přenáší rušivý zvuk reality neustálé ticho, v němž se očekává příchod trestného komanda, které přinese kýženou spravedlnost. Stísněnost a tíživost je v tomto tichu paradoxně ještě větší než ve zlověstném hučení spalovačů mrtvol.
Serebrennikov si později před premiérou trochu postěžoval, že na svůj film po Zóně zájmu nezískal žádné peníze z Německa, protože všichni cítili, že filmů o holokaustu a německých válečných zločinech je pro tuto chvíli už dost. Serebrennikovův ani Glazerův snímek však nejsou historické fresky. Jsou to pokusy proniknout do intimních prostorů osob, které vytěsnily svou lidskost, aby naplnily sen o jejím vyšším, nadlidském stupni, k němuž jsou některé druhy lidských bytostí předurčeny. A to jsou zkoumání, kterých nebude nikdy dost. I díky své výrazné filmovosti zůstanou živá a užitečná ne jako odsouzení hrůzné minulosti, nýbrž jako varování pro budoucnost, v níž se zase něco podobného může klidně stát. A není vůbec vyloučeno, že se už něco takového děje.
Zmizení Josefa Mengeleho, Das Verschwinden des Josef Mengele, (Francie, Německo, Mexiko, Velká Británie, USA 2025), režie a scénář: Kirill Serebrennikov, kamera: Vladislav Opeljanc, střih: Hansjörg Weißbrich, hudba: Paul Livingston, hrají: August Diehl, Dana Herfurth, Burghart Klaußner, Anton Lytvynov, Maximilian Meyer-Bretschneider ad., 135 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 7. 5. 2026)