Úvod k tématu 115: Osmdesátky

Čím více pronikáme za blyštivou fasádu filmových osmdesátek, tím více zjišťujeme, že to byla doba podstatně rozmanitější, než naznačují některé její současné obrazy. Na jedné straně sílila pozice hollywoodských studií jakožto součástí konglomerátů, v nichž za účelem maximálních zisků docházelo k vědomějšímu propojování zábavních odvětví. Na straně druhé prožívala boom nezávislá a nízkorozpočtová tvorba, což přímo souviselo také s rozmachem kabelové televize nebo videotrhu. Ve stejné době se zároveň vynořily pozoruhodné trendy v kinematografiích Evropy (Cinéma du look ve Francii) a Asie (čínská Pátá generace) sklízející obdiv ve festivalových kruzích. V širokém povědomí však osmdesátky zakořenily primárně jako éra celosvětově proslulých trháků, populárních filmových hrdinů či hvězd, jež Hollywood vytěžoval v řadě hororových, akčních, komediálních nebo sci-fi sequelů s vírou, že pokud jednou něco zafunguje, úspěch se pravděpodobně dostaví i příště.

Právě návraty důvěrně známých hrdinů z velkého plátna nebo oživování sequelů vítají někteří jako ryzí příklad ztělesněné nostalgie po „cool“ dekádě. Jiní se vůči osmdesátkám staví kritičtěji jako k etapě, v níž komerční kritéria zastínila kreativitu a kdy rozhodovala snadná srozumitelnost a obchodovatelnost hollywoodských produktů. O osmdesátkách ale nemusíme smýšlet jen z hlediska rozdmýchávané nostalgie nebo ve vztahu k zábavně-komerční funkci tvorby. V těchto filmech můžeme hledat také komentář ke konkrétním společensko-historickým jevům – ať už jde o fenomén yuppies, politiku détente (uvolňování napětí) či rasovou problematiku. Stejně tak si pozornost zaslouží i trendy odtržené od mainstreamového nebo uměleckého filmu, které o dané dekádě přinášejí zajímavá svědectví, ačkoli před širší veřejností zůstávají spíš utajené. Mimo jiné i proto, že nezapadají do většinového obrazu osmdesátek a ani neodpovídají nostalgii, s níž je tato éra aktuálně spojována.

Po původu „osmdesátkové vlny“ pátrá úvodní text Antonína Tesaře, který v této souvislosti problematizuje už samotný pojem nostalgie – naznačuje dokonce, že vztahy současné tvorby s osmou dekádou nemají s hlásanou nostalgií nic moc společného. Hollywoodským sequelům se v následujícím článku věnuje Jarmila Křenková. Zaměřuje se na fenomén slasherů od zásadních momentů utváření až po jejich aktuální podobu, jež se v různých ohledech obrací právě k etapě osmdesátých let. U sequelů zůstává také text Iva Michalíka o Policejní akademii, přibližující způsoby reprezentace rasových a jiných menšin napříč oblíbenou komediální septalogií. Zbývající dva příspěvky reflektují osmdesátá léta z radikálně jiného úhlu – nahlížejí do prostředí západoněmeckého a československého undergroundu. Jiří Blažek představuje osobnost a dílo provokativního punkového filmaře Jörga Buttgereita, spojovaného s „nekromantickými“ filmy, v nichž konfrontoval německou společnost s traumaty vlastní historie. Do zákulisí domácího undergroundu zavítáme díky poslednímu textu Martina Blažíčka, který přibližuje jisté aspekty rozsáhlé „anti-umělecké“ subkulturní tvorby z pozdní éry normalizace.