Jan Švankmajer / Editorial 116
Ačkoli by to podle snímků nominovaných na letošního Českého lva tak mohlo vypadat, současný český film není nudný a zastydlý terén, který myšlenkově i stylově uvízl v devadesátých letech. Jen je potřeba se po zajímavých titulech pídit mimo nabídku celovečerních hraných filmů promítaných v multiplexech. Anketa časopisu Cinepur, kterou jsme otiskli v minulém čísle, vyzdvihla hned několik pozoruhodných, ale v médiích spíš přehlížených projektů - experimentální Heidegger in Auschwitz Martina Ježka, krátkometrážní dokufikci Bo Hai Dužana Duonga nebo studentské Vězení Damiána Vondráška.
Ostatně i Kadrnkův film Křižáček, který byl suverénně nejčastěji zmiňovaným českým snímkem v anketě, nebylo v kinech snadné zastihnout. To nejzajímavější, co v českém filmu vzniklo za první tři měsíce letošního roku, jsou čtyři celovečerní dokumenty, které se objevily v domácí distribuci koncem března - Švéd v žigulíku Petra Horkého, Nic jako dřív Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše, Planeta Česko Mariána Poláka a The Nagano Tapes Ondřeje Hudečka. Důležité je na nich nejen to, že to nejsou hrané filmy, ale také fakt, že jejich tvůrci stojí i mimo už dobře zavedenou linii českého „autorského dokumentu”. Některým z nich se budeme věnovat v příštím čísle Cinepuru, všechny ale ukazují na to, že to nejprogresivnější se v českém filmu pořád děje na okrajích.
Jan Švankmajer, kterému věnujeme toto číslo, sice patří k nejslavnějším českým filmařům vůbec, jeho tvorba ale vždycky stála stranou trendů, z nichž jsme dnes zvyklí skládat dějiny české a československé kinematografie. U příležitosti premiéry jeho nového filmu Hmyz otevíráme jeho osobitou tvorbu z mnoha různých úhlů - od surrealismu přes animační techniky po jeho stopy v populární české kinematografii. V přední části čísla pak narazíte na obsáhlý exkluzivní rozhovor, který se Švankmajerem vedl režisér Jan Bušta. Čtenáři, které lidští brouci, oživlé maso a surrealistické taktilní slasti nechávají chladnými, pak mohou přelistovat na článek Martina Svobody, jenž nás provádí tím nejpozoruhodnějším ze současného polského dokumentu. Michal Böhm zase ve svém článku hodnotí soutěžní filmy z letošního Berlinale a Jan Bodnár věnuje obsáhlou recenzi jednomu z nejopěvovanějších snímků loňského roku Dej mi své jméno. Přejeme vám příjemné ohmatávání okrajů české kinematografie i našeho časopisu.
P.S. Až se prolistujete celým číslem, na jeho samotném konci najdete výzvu. Budeme rádi, když se zapojíte a pomůžete nám dělat ještě lepší časopis.