Vstříc soběstačnosti / MFF Rotterdam
Nejen místem, kde je možné vidět progresivní tituly z Latinské Ameriky a Asie, ale i obraznou horou, z níž umělecký a generální ředitel Bero Beyer káže evangelium přerodu filmových festivalů, se stává Mezinárodní filmový festival v Rotterdamu. Pod Beyerovou kuratelou se přehlídka pozvolna proměňuje ve zcela soběstačnou instituci, která nebude filmy jen uvádět a podporovat jejich výrobu jako doposud, ale následně i distribuovat.
Letos Rotterdam převzal založením streamingové platformy IFFR Unleashed s videotékou nezávislých filmů „rotterdamského typu“ právě roli distributora. Festival tak nyní působí celoročně. Je ještě důslednějším partnerem vybraných snímků a navíc vlastní distribuční síť zamezí situacím, kdy filmy, jejichž vznik festival podpořil, se nedostanou k divákovi jen kvůli nezájmu komerčněji orientovaného distributora, jako se to stalo v případě projektu paraguayského filmaře Pabla Lamara La última tierra. Rotterdam tak směřuje k vlastní soběstačnosti.
Nová role filmových festivalů v současném distribučním ekosystému je dlouhodobou Beyerovou mantrou. Doposud se festival v tomto ohledu pyšnil hlavně projektem IFFR Live, který sloužil jako prodloužená ruka přehlídky pro „export“ napříč Evropou. IFFR Live je vlastně putovní verze festivalu, která promítá několik vybraných titulů v evropských kinech. V návaznosti na aktuální celospolečenské klima a debaty o genderové disproporci ve filmovém průmyslu zařadili letos dramaturgové do programu šestici filmů výhradně ženských režisérek. Výrazný počin představoval celovečerní debut švýcarské režisérky Lisy Brühlmann Blue My Mind, navazující na současnou vlnu „extrémních“ coming of age filmů, ale také zobrazování sexuality dospívajících zejména ženskými režisérkami. Lisa Brühlmann živelný příběh své protagonistky posouvá příběh do roviny poselství o přijetí sebe sama, své přirozenosti, a to přes hororově-pohádkovou fabuli. Hororové prvky se objevují i v celovečerním debutu Deborah Haywood Pin Cushion se stejným tématem nástrah dospívání, avšak Deborah Haywood operuje výrazněji s napětím mezi naivitou a krutostí v intencích moderní gotické fabule.
Vedle založení vlastního distribučního labelu festival letos i nadále posiloval tematické sekce v rámci strategie takzvané kontextové dramaturgie, kterou začal důsledněji prosazovat právě Beyer stojící v čele festivalu třetím rokem.
Součástí programu 47. ročníku tak byla sekce Maximum Overdrive, konceptuálně vystavěná na nostalgii k popkultuře a nejméně politická. Politika naopak dostala větší prostor pod hlavičkou velké zastřešující nadsekce Perspectives. Mezi politicky a společensky angažované tematické bloky na rozhraní současný svět/současná kinematografie patřily Curtain Call tematizující filozofické hloubání nad vlivy moderní technologie na lidstvo. Politice se věnovaly A History of Shadows, která umožňuje přehodnocení dějinných událostí z méně exponovaných pozic, a House of Fire věnovaný indické kinematografii ze státu Tamilnádu. Sekce Pan-African Cinema Today pak nabídla exkurzi do současné africké kinematografie reflektující domácí dějiny.
V konečném důsledku však festival ukázal hlavně typická díla rotterdamské „značky“. Ta se vyprofilovala do obšírného estetického a stylistického inventáře s formálně invenčními díly, jež rozrušují žánrové, vyprávěcí i formální hranice a asimilují film a videoart, fotografii či performance art. V předcházejících dvou ročnících se jako nejvýraznější experiment prosadila hybridizace hraného (fikčního) filmu a dokumentu objevující se v nejrůznějších podobách dokufikce.
Dokufikce byla ale letos na ústupu. Zastupovaly ji jen čínský Xu Bingův snímek oceněný v Locarnu Dragonfly Eyes a dánský Team Hurricane. První utváří naraci z nesourodé koláže veřejně dostupných videozáznamů z obchodů, webkamer či záznamu havárie letadla. Ve druhém dánská režisérka Annika Berg napodobuje estetiku analogových VHS a evokuje atmosféru dospívání, na niž navazuje i použitím devadesátkových popkulturních artefaktů coby rekvizit. Annika Berg uchopuje adolescentní vzpouru proti normám i pomocí punkové estetiky, a forma tak odráží rebelii hrdinek (Team Hurricane vznikl v rámci programu Dánského filmového fondu pro projekty „ultranízkého rozpočtu“).
Festivalem vyzdvihované outsiderství a postoje proti normám odrážel i kanadský snímek Goose. Režisér Mike Maryniuk vytvořil před svým celovečerním debutem například několik krátkých animovaných filmů a jeho tvorba se vyznačuje značně dadaistickým přístupem. Z podobné estetiky vychází i lo-fi stylizovaný neonový psychedelismus Goose pohrávající si s odkazy na analogovou éru. Příběhu o trampotách němého protagonisty Goose, jakéhosi obecního prosťáčka, dominuje poetika buranského surrealismu využívající nízkorozpočtový vzhled a předstíraný diletantismus jako základní estetiku. Maryniukův snímek se tak řadí do proudu alternativní komedie, jenž vloni nejvíc reprezentoval film Kuso, nicméně kanadský režisér se vyhýbá politickému kontextu.
Posilování tematických sekcí vyplývá ze snahy o celkovou restrukturalizaci festivalu. Základní cíle Beyerovy vize by se daly shrnout do tří bodů: propracovanější podpora filmařů a jejich projektů, posilování doprovodného programu a udržení si profilu inovátora. Festival má tak od letošního ročníku ambici podporovat méně projektů, ale v o to širším záběru a déle. Plánuje přidávat masterclasses a diskuse a rozšířit multimediální charakter přehlídky. Jako highlight letošního ročníku a zároveň i nemalý PR nástroj posloužila instalace SLEEPCINEMAHOTEL, kde návštěvníci mohli usnout v „hotelu“ při neustálé projekci pohyblivých obrazů kurátora Apichatponga Weerasethakula. Snahu o inovátorství pak festival letos korunoval především vlastní streamingovou službou.
Festival v Rotterdamu se tak letos nesl nejvíc v duchu systémových změn v industry strukturách, jež nejsou navenek vidět a jejichž výsledky se začnou projevovat až po čase zejména u projektů, kterým chce být festival celoročním partnerem. Festival je i nadále hledá v kinematograficky přehlížených zemích s rozvíjející se filmovou infrastrukturou. Ve prospěch nových tváří festival letos oslabil i svoje dosavadní intenzivní vazby k vybraným filmařům. Vloni dokončil Filipínec a rotterdamská stálice Khavn De La Cruz tři projekty. Festival však neuvedl ani jeden z nich a upřednostnil čtyři filipínské filmy od začínajících režisérů.
Mezinárodní filmový festival Rotterdam, 21. leden–4. únor 2018