Třetí rozměr dálnovýchodního leporela / Psí ostrov

Stranou disneyovských franšíz, ve středně velkém hájemství Indiewoodu, přebývá Wes Anderson jako ojedinělý typ autorského filmaře, pro kterého je budování propracovaných, značkově rozpoznatelných fikčních světů minimálně stejně podstatné jako vyprávění příběhů. Psí ostrov je po snímcích Až vyjde měsíc a Grandhotel Budapešť dalším puntičkářsky vyšperkovaným modelem zpola fantazijního území: totalitního Japonska nedaleké budoucnosti, v němž jsou čtyřnozí chlupáči pod záminkou nakažlivé nemoci odklízeni na izolovanou, mořem obklopenou hromadu odpadků.

Andersonovy filmy, které občas připomínají výtvory nadaného, zakřiknutého, věčně nedospělého stavitele domků pro panenky, bývají jejich kritiky označovány za samoúčelně hračičkovské, juvenilní či narcistní. U Psího ostrova, vytvořeného metodou stop-motion animace, tyto výtky zastínil trochu jiný nedostatek. Anderson prý japonskou kulturu portrétuje stereotypně, necitlivě a celkově se chová jako naivní západní turista, který si z návštěvy země vycházejícího slunce zapamatoval jen ta největší klišé: haiku, saké nebo zápasníky sumo.

Ač má tento argument nepochybně něco do sebe, opomíjí minimálně jednu podstatnou věc. Se svou porcelánovou fasádou...