Pohyb na tenkém ledě / Trojrozhovor o produkci českých animovaných filmů

Spolu s aktuálními úspěchy krátkých i celovečerních českých animovaných filmů se stále častěji skloňuje pojem nová vlna. Jestli je takový termín opodstatněný a jak si česká animace vede globálně a zda je její současný vzestup udržitelný, jsme se bavili s předními osobnostmi tuzemské animované produkce: členem Evropské filmové akademie, pedagogem a producentem ve společnosti MAUR film Martinem Vandasem, producentkou a koordinátorkou industry programů festivalu Anifilm Kamilou Dohnalovou a se spoluzakladatelkou společnosti 13ka a producentkou krátkých filmů Karolínou Davidovou.

Proč jste se ve své profesi rozhodli věnovat především animovaným filmům?

Kamila Dohnalová (KDo): Na animaci mě oslovuje především její kreativita, imaginace, formální specifičnost a také samostatnost tvůrců.

Karolína Davidová (KDa): Vycházím hodně z lidských setkání, takže jsem se k animaci dostala už jako žákyně základní umělecké školy díky mé učitelce Martině Voráčkové. Postupně jsem si ve světě animovaného filmu našla spoustu kamarádů. Jelikož ráda spolupracuji na osobních projektech, kdy se s tvůrci můžu bavit i o intimních věcech, logicky se nabízí pracovat s těmi, k nimž mám nejblíž.

Martin Vandas (MV): Mě k animaci přivedla šťastná náhoda. Sice jsem zamlada dělal experimentální animované filmy s Ondřejem Anděrou, ale tehdy jsem vlastně moc netušil, co tradiční animace reálně obnáší. Posléze mě seznámil Štěpán Hon ,,Loupežník,, s Aurelem Klimtem, s nímž nás spojoval zájem o podobnou látku a díky Fimfáru začala naše první spolupráce. Od tohoto momentu se to nabalovalo a už nebylo cesty zpět.

Jakou animovanou techniku máte nejradši z hlediska produkčního a diváckého?

KDa: Nemám žádnou vyloženě oblíbenou. Sice si v některých technikách věřím více a v jiných méně, ale vždycky je pro mě nejdůležitější téma.

KDo: Mně je producentsky i divácky hodně blízká standardní 2D kreslená animace, protože je pracná, detailní, ale zároveň jde kombinovat s 3D. Čím je work flow komplikovanější, tím je to pro mě větší dobrodružství. Animace totiž dokáže být adrenalinem i u stolu. 

MV: Technika a formát by pokaždé měly vycházet ze zvolené látky. Ať už proto, že má tvůrce k dané látce nějaký vztah, nebo si to zkrátka chce zkusit, nebo ji bere jako výzvu. Osobně jsem si vyzkoušel téměř vše, ale nejvíc mě baví loutka. Za léta ve své profesi vidím, jak se proměnila, co všechno umí, a přitom stále neztrácí onu magičnost, kdy opravdu ožije. Princip oživování sdílejí všechny techniky, ale loutka existuje fyzicky a je jí vdechnuta duše.

KDo: Přesně proto má v mých očích mnohem blíž k hranému filmu. Loutku vnímám jako malého herce, ať už ze silikonu, ze dřeva nebo něčeho jiného. O to víc mě u 2D techniky fascinuje, jak je možné z obyčejné placky vytvořit neuvěřitelnou vizuální či myšlenkovou hloubku a z ničeho vymyslet úplně nový svět. To má pro mě větší kouzlo, přestože loutka možná oplývá větším šarmem mimo plátno.

Liší se zásadně produkce animovaného a hraného filmu? Nemyslím jen v praktickém smyslu, ale v i profesionálním prostředí jako takovém? 

MV: Animovaný a hraný film mají naprosto odlišné mentální nastavení. Hraná tvorba je oproti animaci neskutečně rychlá, jde o jiné organizační schopnosti. Animace je více o schopnostech logicko-sociálních. Producentsky mají mnoho společného, ale zásadní rozdíl spočívá třeba v cash flow: utratit dvacet milionů za čtrnáct dní u hraného filmu a stejnou částku za dva roky u animace – to jsou úplně jiné dovednosti. V lidské rovině je v animaci podle mě mnohem menší ego. Celkově u tvůrců animovaných filmů vnímám daleko větší soustředění na tvorbu ve smyslu každodennosti, pravidelnosti.

KDo: Souhlasím, animace je hodně o vytrvalosti tvůrců.

Proměnil se v posledních letech přístup k animované produkci oproti situaci před deseti, dvaceti lety? Objevily se v poslední době například nějaké producentské trendy?

MV: Oproti minulosti existuje jeden velký rozdíl. Fimfárum Jana Wericha a Fimfárum 2 vznikaly jako české koprodukce, ale dnes – i když to možná bude znít jako klišé – animovaný film znamená mezinárodní koprodukci. Protože stojí hodně peněz a jeho výroba trvá dlouho, není až na pár výjimek možné financovat animované projekty jen z domácích zdrojů. Před deseti lety to bylo přesně naopak – výjimkou byly spíš mezinárodní koprodukce. Souvisí to mimo jiné s nastavením evropských pravidel a mnoha dalšími okolnostmi.

KDo: Animované filmy se téměř vždy financují z více zdrojů. Krátký hraný film zvládnete zafinancovat s příspěvkem od Státního fondu kinematografie, ale animovaný těžko. Tyto projekty sice mají méně možností finanční podpory, ale zároveň i výhodu, že animovaný obsah existuje ve více médiích a platformách a často vychází z jiného než filmového světa: literatury, komiksu nebo grafiky. Díky své vizualitě pak může i po filmovém uvedení snáze existovat na jiných kanálech.

KDa: Po přečtení studie Evropské audiovizuální observatoře jsem byla velmi překvapená, že tu v letech 2015–2019 vzniklo asi šestnáct celovečerních filmů bez mezinárodní koprodukce. V současnosti i v případě krátkého animovaného filmu jdete do výroby často v mezinárodní koprodukci, hlavně pokud chcete film posléze distribuovat v zahraničí.

V Česku už tedy není možné zafinancovat ani krátké animované filmy produkované mimo filmové školy?

MV: Někdy možná ano, ale bolí to. Když hrajete podle nastavených pravidel, Státní fond kinematografie vám může poskytnout padesát procent rozpočtu. Ale kde na krátký film vezmete zbývajících padesát procent? Půjde to, pokud se štáb uskromní nebo do výroby vloží vlastní peníze, ale s rizikem velkých autorských kompromisů.

KDa: Bakalářské nebo magisterské krátké filmy jsou báječné ve svém rozkročení mezi studentským a profesionálním filmem, kdy se škola stává přirozeným koproducentem. V takovém případě je možné film zafinancovat, ale v současnosti vnímám větší poptávku po koprodukci jako takové. Jakmile je totiž koprodukce předem domluvená, existuje větší šance na podporu od fondu, protože s koprodukčním filmem se snáze dostanete na další distribuční trhy nebo festivaly.

KDo: Přesně tak, s mezinárodní koprodukcí se vám zkrátka cestuje lépe, což neplatí pouze u animovaného filmu.

Jak v současnosti fungují koprodukce s Českou televizí?

MV: ČT se snaží být konzistentní, zatím se ale koprodukčně podílí jen na jednom celovečerním filmu ročně. Objevují se ale náznaky určitých posunů – pro mě například Mlsné medvědí příběhy, za kterými stojí Barbora Příkaská.

KDa: Já mám zkušenosti jen s produkcí Websterových, což je unikátní projekt vyvíjený ve dvou formátech – jako celovečerní film a seriál. ČT jako důležitý partner získává výhradní práva k vysílání na oba formáty, které bude moci využívat variabilně. Zdá se, že to je pro ČT zajímavá nabídka. Koprodukčně je nicméně spolupráce s ČT velmi přínosná, podobně jako s RTVS na Slovensku.

Jak je vůbec složité v současnosti v Česku založit vlastní produkční společnost? Je možné něco takového udělat, aniž byste neměli dopředu naplánované konkrétní projekty?

KDo: Z legálního hlediska to složité vůbec není. Mnohem složitější a časově náročnější je najít tvůrce, s nimiž chcete spolupracovat. Proto založení společnosti většinou předchází příprava konkrétních projektů, respektive to jde často ruku v ruce. 

KDa: Když jsme zakládali 13ku, moje společnice Anna Vášová už rok pracovala jako autorka na zmíněném slovenském animovaném seriálu Kataríny Kerekesové Websterovi, a naskytla se nám možnost vstoupit do tohoto projektu jako koproducenti. Hned po založení společnosti jsme tak začali spolupracovat na vývoji celovečerního filmu o pavoučí rodině Websterů, který jako velký projekt vzniká několik let. Tím, že se nám ho podařilo zafinancovat, jsme 13ce zajistili do začátku stabilní příjem. Mohla jsem díky tomu paralelně pracovat na autorských krátkých filmech, aniž bych se musela stresovat kvůli okamžitému výdělku pro udržení společnosti. Kdybychom s Annou měly po založení firmy začít hned živit samy sebe, bylo by to zřejmě náročnější.

Jak začíná vaše spolupráce s konkrétním tvůrcem? Na základě čeho si vybíráte, s kým a na čem budete spolupracovat?

KDo: U každého tvůrce je to individuální, ale vždycky jde o sdílení podobných hodnot a humoru, o vzájemný respekt a chuť spolupracovat. S Karolínou čerpáme z našich vazeb z FAMU, ale protože tam už nějakou dobu nejsme, navazujeme nové vztahy i v jiných prostředích, na pitchingových platformách a podobně.

KDa: Všechny tvůrce, s nimiž jsem dosud spolupracovala, jsem předtím osobně znala a byli jsme si sympatičtí. Při práci je pro mě jednodušší navazovat na předchozí vztah, ale když na pitchingu uvidím někoho, kdo působí sympaticky a zpracovává mně blízké téma, nemám problém ho oslovit. 

MV: Spolupráce je vlastně takové manželství. Často je to nadlouho, někdy na celý život a někdy rozchod může být těžký. Když tvůrce oslovíte a nabídnete mu práci nebo naopak on osloví vás, vzniká závazek a pro obě strany bývá velmi těžké si říct, že jste projekt špatně odhadli, podcenili, na něco zapomněli nebo měli od spolupráce odlišná očekávání. Jde o stejně živý proces jako cokoli jiného, co souvisí s uměním. Zároveň je na tom krásné, že je to pokaždé nové a něčím překvapivé, a to i se stejnou osobou.

V současnosti se stále více mluví o úspěších nové vlny české animace. Je to relevantní pojem? Vzrostl v poslední době o českou animaci zájem v zahraničí?

KDo: S ustálením pojmu nová vlna české animace problém nemám, protože za poslední rok vznikly tři velké české koprodukce Myši patří do nebe, Přes hranici a Moje slunce Mad. Zároveň jsou tu tři majoritní české koprodukce na přední evropské pitchingové platformě Cartoon Movie – Život k sežrání, Rosentaal a Tonda, Slávka a Génius, což je naprosto skvělé a doufám, že se nám současný úspěch podaří udržet.

MV: Podle mého názoru se to přeceňuje. Používat pojem nová vlna je sice velmi komfortní, ale jde spíš o umělý postulát filmových kritiků. Devadesát procent světového obratu animace dělají Disney a Pixar, pod nimi paběrkují francouzská a anglická studia, Asie je hodně specifická. Zbytek obratu, kam spadáme i my, je takřka bezvýznamný. Neznamená to, že se v tom zbytku nemůže urodit šikovný samorost, ale podle mě ona česká vlna animace neexistuje.

KDa: Je pravda, že když u nás za rok vzniknou tři významné celovečerní projekty, může to v zahraničí působit jako boom. Já to vnímám jako důležitý okamžik. Buď může motivovat klíčové aktéry a zároveň poukázat na to, že současná situace není dlouhodobě udržitelná, díky čemuž postupně vznikne funkční systém. Nebo se ukáže, že šlo o šťastnou náhodu, kdy se jen ve stejnou dobu sešlo několik dobrých filmů.

MV: Pořád jde ale o marginální počty. Určitě nestačí k tomu, aby někdo chtěl jít do Česka produkovat svoje projekty. A pokud ano, tak kvůli konkrétním lidem. Nemáme industry, nemáme studia na produkci filmů ani zázemí na to, abychom mohli vytvořit velkou zakázku za dvacet milionů dolarů. A s největší pravděpodobností nic z toho v blízké době mít nebudeme, protože k tomu je třeba kompletně změnit přístup. Chybí nám i dlouhodobá strategie České televize, jelikož televizní tvorba je s animací úzce spjata. Dobře funguje Státní fond kinematografie, ale jeho možnosti jsou omezené. Rozpočty filmů rostou, producentů přibývá, ale fondu chybějí další domácí partneři, kteří by produkci dokázali podpořit. 

Dalším neviditelným segmentem české animace je komerce, která ovšem není homogenní. Existují reklamní studia, schopná vyrábět větší zakázky, ale přežívají jen díky práci na komerčních projektech. Živit dlouhodobě pět nebo padesát animátorů je velký problém, pokud nemáte k dispozici cash flow generované reklamním trhem. Lidi z tohoto segmentu přitom mají trochu odlišné schopnosti než ti, které potřebujete pro artové projekty, jejichž výroba trvá mnohdy 18, 24 i více měsíců. Ale bez toho budovat domácí industry zatím neumíme. Výjimečným příkladem dobře fungující industry a vzájemné synergie je gaming, který má ale svá specifika. Zatímco animace je více lokálním odvětvím, gaming je od začátku určen pro globální trh.

Jak vnímáte současnou studentskou animovanou tvorbu? Došlo v této oblasti k nějakému rozmachu?

KDo: Řekla bych, že studentská tvorba je rozhodně úspěšná. Jako její největší stimulanty vnímám FAMU, ateliér animované tvorby na UTB ve Zlíně a Státní fond kinematografie.

KDa: Když jsem začínala s produkcí, byl pro mě jedním z prvních výjimečných studentských filmů Happy End Jana Sasky, zařazený do výběru deseti snímků před závěrečnou pěticí nominací na Oscara. Nedovedu sice reflektovat minulou tvorbu, ale je podle mě skvělé, jak je v současnosti samozřejmé pracovat s distribuční a festivalovou strategií, oslovováním sales agentů a podobně.

MV: Od nedávné doby není problém říct si ve škole o koprodukci, o příspěvek z fondu na studentský film. Společnosti zase nemají problém spolupracovat s poloprofesionálem nebo začínajícím profesionálem. Přínosné je samozřejmě i to, že fond chápe produkci krátkých filmů jako svébytnou, smysluplnou disciplínu nebo že na katedře animace na FAMU působí Michaela Pavlátová, která má charisma, drive a vlastní vizi, což je pro vedení studentů důležité. Všechny tyto okolnosti nahrávají úspěchům studentské tvorby. Musíme mít ale na paměti, že současná situace je velmi křehká. Může se změnit vedení katedry, nastavení systému nebo priority fondu, a všechno může být úplně jinak. A to ještě mluvíme o domácím rybníčku. Může se změnit celá globální biodiverzita. Zatím mladí tvůrci mohou pracovat s novými globálními distribučními kanály, které jsou ekonomicky zajímavé, ale kdo ví, jak bude vypadat situace v blízké budoucnosti.

KDa: Také ale musíme brát v úvahu festivalovou dráhu studentských snímků. On-line distribuční platformy a kanály mají o tyto snímky zájem hlavně díky jejich festivalovým úspěchům. 

MV: Jenže kdo rozhoduje, jaký film je, nebo není zajímavý? Nemyslím si, že za atraktivitou filmů stojí jen festivaly. Jde o jednu z cest zviditelnění, ale řadu filmů si diváci našli i jinak, což je případ Dcery Darii Kashcheevy. Samozřejmě je otázka, jak by film zafungoval bez oscarové kampaně, ale stejně jako řada jiných projektů dokazuje, že to jde. Z dlouhodobého hlediska je důležitá i konzistence – navazování a následné udržování kontaktů, budování vzájemné důvěry se zahraničními koproducenty. Pak totiž bude fungovat vzájemná reciprocita a my budeme vědět, jaké budoucí projekty komu nabídnout. 

V krátkometrážní produkci mají Češi – na rozdíl od celovečerní tvorby – skutečně pozici žádoucího koproducenta. Stále častěji za mnou chodí kolegové ze zahraničí a ptají se mě, jestli bych o ten či onen projekt neměl zájem. Nebo s námi rádi spolupracují, když je oslovím s vlastní nabídkou. Dělají to, protože vědí, že dovedu odhadnout stanovisko fondu, případně jiných českých subjektů, mají řadu referenčních koprodukcí. Vidí, že projekt vznikl a jak si vedl. Stále se ale pohybujeme na tenkém ledě.

Sledujete v poslední době větší zájem o animaci mezi studenty filmové produkce? 

KDo: Určitě ano. Během mých studií na FAMU nebyl v mém ročníku nikdo, kdo by se o produkci animované tvorby zajímal. Nyní jsem v kontaktu se studenty na magisterském stupni a mám pocit, že z deseti lidí tam jsou dva nebo tři zájemci.

MV: Já bych to nazval stoprocentním nárůstem.

KDa: Myslím, že se změnil i přístup samotné školy vůči našemu oboru. Na začátku mých studií jsem byla také jedinou zájemkyní a neexistovaly žádné předměty nebo moduly zaměřené na animaci. Posléze se do školy podařilo dostat Martina Vandase, což bylo výjimečné, a poté se studentům otevřel i první modul animované produkce. Z téhle zkušenosti vyvozuji, že už jen to, že se studentům něco podobného nabídne a rozšíří se jim perspektivy, může dělat divy. Když dnes hledáte na FAMU mladé producenty, dokonce si už můžete vybírat. Pravidelné moduly tam teď pořádá i Vladimír Lhoták, který mezi studenty zásadně proměnil přístup k animaci.

Jaké jsou v současnosti možnosti pro začínající tvůrce animovaných filmů, kteří chtějí získat podporu pro svůj projekt?

KDo: Zásadní platformou pro prezentaci vznikajících projektů a pitchingy je CEE Animation Forum. Probíhá v Česku, ale má mezinárodní přesah a neustále rozšiřuje své kategorie, takže od loňska se mohou přihlašovat i studentské filmy. Dále je možné se přihlásit na Cartoon Springboard, což je velká evropská instituce s odnoží zaměřenou vyloženě na mladé tvůrce. V Česku také existuje nová pitchingová platforma Asociace animovaného filmu Animační espresso, což je skvělá příležitost pro všechny, kteří mají obavu z prezentování v angličtině a chtějí zkusit představit svůj projekt poprvé před cizím publikem. Nebo lze získat podporu od fondu FILMTALENT ZLÍN v rámci FILMTALENT Pitching Fora.

Loni byla poprvé udělena cena Českého lva pro animovaný film. Považujete to za důležitý krok? Změní se tím něco v oblasti domácí animace?

KDo: Je to velký úspěch a důležité uznání svébytnosti tvůrců animovaných filmů. Není správné snižovat animaci na výtvarný počin jako doposud. Tímto krokem dala Česká filmová a televizní akademie najevo, že staví animovaný film na roveň s filmem hraným a dokumentárním.

MV: Je určitě dobře, že nás ostatní v českém filmovém rybníce vzali na vědomí. Sice až po trochu urputných bojích, nesmyslných lobby a procedurálních tahanicích, ale přece. Z globálního hlediska to sice opět zase tolik neznamená, ale máme z toho všichni radost.

KDa: Ale znamená, minimálně pro štáby, které na oceněných filmech pracují. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že štáb filmu Milý tati je rád, že se oceňují díla v kategorii krátký film. Tvůrcům tohoto formátu, který se obecně netěší přílišné pozornosti, to přináší určitou satisfakci poté, co věnovali filmu svůj čas a úsilí.

MV: Osobně jsem se v této záležitosti hodně angažoval. Očekával jsem, že lidé konečně pochopí, že animace, která byla dosud takřka neviditelným oborem, je nedílnou součástí audiovize. A to se naplnilo. Národní ceny mají svůj smysl a váhu a ukazují zahraničním partnerům, že určitá skupina lidí shledala vítězné filmy pozoruhodnými. Jenže v našem případě se jedná o Českého lva, který v zahraničí nemá dostatečnou prestiž a tvůrci své místo v Hollywoodu nezajistí.

KDo: To ale platí i pro mnoho jiných národních ocenění.

MV: To je pravda. Jen říkám, že jsme tímto krokem dosáhli určitého milníku, který však podle mě nestačí. Představenstvo a celá akademie teď musí dělat všechno pro to, aby se váha národního ocenění ještě zvyšovala tím, že budeme oceňovat kvalitní tvorbu, hledat cesty k větší transparentnosti a podobně.

Co když se animovaný film dostane do Cannes nebo do užšího oscarového výběru? Představuje to pro tvůrce na rozdíl od národní ceny nějaký zlom?

KDo: Nevím, jestli to lze vnímat jako výrazný profesní zlom, ale určitě jde o argument pro prosazení jakéhokoli dalšího projektu. Já i Karolína používáme kredity a ocenění minulých filmů. Pro francouzský regionální fond má rozhodně větší váhu ocenění z velkých festivalů nebo shortlistu Oscarů než Český lev. Sečtené kredity podobného typu mají jistě nezanedbatelný vliv pro získávání dalších financí. Samotné ocenění ale nestačí, musíte být dobří v tom, co děláte.

MV: Daria Kashcheeva říkala, že všichni ostatní oscaroví kandidáti jásali, protože se jim otevřely dveře do velkých amerických animačních studií. Ona se ale na rozdíl od nich chtěla dále autorsky vymezovat, v čemž byla spíš výjimkou.

KDa: Myslím, že pro každou cílovou skupinu má jednotlivé ocenění jinou váhu. Pro mainstreamový český tisk je nejvyšším uznáním přijetí do programu Cannes a Oscaři. Když o svém filmu napíšete, že vyhrál áčkový, ale méně známý artový festival, a tím se kvalifikoval do shortlistu nominace na Oscara, uchytí se hlavně ta informace o Oscarech.

Za posledních pár let vzniklo několik úspěšných celovečerních koprodukčních projektů jako Myši patří do nebe, Přes hranici nebo Moje slunce Mad. Vzhledem k tomu, že celovečerní animované filmy vznikají řadu let a v několika zemích, jak složité je skloubit jejich výrobu například i s krátkometrážní projekty?

MV: Je to velmi obtížné. Práce na celovečerních projektech obnáší delegaci kompetencí, která člověka enormně zatěžuje a přináší s sebou spoustu komplikací a problémů. Zároveň máte ekonomickou a dramaturgickou odpovědnost za projekt a také neustále váháte, jaké věci můžete ovlivnit a jaké ne. Vzhledem k povaze animace, cash flow a systémovému nastavení jste okolnostmi částečně nuceni vyvíjet vícero projektů naráz, ale těžko lze předpokládat, zda se ten či onen film podaří vyvinout a dokončit.

Na čem aktuálně pracujete?

KDa: Kromě zmiňovaných Websterových pracuji na vývoji multiformátového projektu režisérky Magdy Hejzlarové čerpajícího z osobní zkušenosti s nespavostí – jde o radiodokument Spíš nespíš, dostupný na stanici Český rozhlas Vltava, dále o krátký film Hun Tun a o podcast s pracovním názvem Noční chodci chystaný pro Radio Wave a určený pro lidi, kteří v noci nechtějí nebo nemohou spát. S Dianou Cam Van Nguyen vyvíjím scénář k jejímu celovečernímu filmu s prozatímním názvem Křehké světy.

KDo: S Janem Saskou pracuji na jeho krátkém animovaném snímku Hurikán, realizovaném v koprodukci s MAUR filmem. V podobném složení vzniká i krátký film Martina Smatany a Veroniky Zacharové Ahoj, léto!. Také pracuji na vývoji krátkého snímku Michaely Režové – animovaném dokumentu Zvítězím o sochaři Zdeňku Němečkovi.

MV: V březnu budeme na Cartoon Movie s celovečerním filmem Miroslava Krobota Rosentaal, což je polární steampunková road movie o cestě šestnáctiletého sirotka Naba s inspirací Eskymo Welzlem. Dále vyvíjíme celovečerní animovaný film Jedenáctka Marka Epsteina a Davida Súkupa – jde o adaptaci na motivy knižní předlohy Klapzubova jedenáctka Eduarda Basse. V dubnu vstoupí do kin další pásmo Mimi & Líza, s nímž chceme vyzkoušet inovativní distribuční a marketingové postupy. Dále dáváme dohromady pásmo studentských filmů Čtyřhlas, složené ze snímků Whatman Niky Zinovevy, Odpusť Alžbety Mačákové Mišejkové, Plevel Poliny Kazak a Máma má vždycky pravdu Marie Urbánkové. Máme rozpracovaný další film Darii Kashcheevy Electra. A Poem a krátký film Pavly Baštanové O krávě. Hodně se těším na zmiňovaný film Martina Smatany, protože je to velký talent a jde o zábavnou záležitost. Dostali jsme také podporu od Eurimages na animovanou adaptaci knižní předlohy Arnošta Goldflama O nepotřebných věcech a lidech, na které jako na velké mezinárodní koprodukci pracujeme už asi čtyři roky. Čerstvě jsme rovněž po složitých peripetiích dokončili krátký film Zuza v zahradách Lucie Sunkové, kterou čeká světová festivalová premiéra, a dokončili jsme sedmou řadu NEZkreslené vědy s Akademií věd ČR.

Na jaké vznikající projekty se těšíte, aniž byste se na nich osobně podíleli?

MV: Hodně se těším na Golema Jiřího Barty a na film Filipa Pošivače Tonda, Slávka a Génius. Také se těším, s čím přijde Michaela Pavlátová.

KDa: I já se těším na Filipův film, ale třeba i na Hurikána Honzy Sasky, Electru Darii Kashcheevy, O krávě Pavly Baštanové nebo na právě dokončovanou Bábovku Kateřiny Karhánkové. A velmi se těším na Život k sežrání Kristiny Dufkové.

KDo: Na ten se také těším, výtvarné pojetí filmu vypadá moc krásně. A ještě na zmiňovaný film Darii.