Vztahová poradna podle Lanthimose / Chudáčci
Nezaměnitelně přidrzlý rukopis Jorgose Lanthimose se již podruhé rozrostl o práci scenáristy Tonyho McNamary. Tentokrát společně vykreslili smrtelníky i uměle vylepšená monstra jako panoptikální sbírku chudáčků, kteří v sobě nemají nic než sobeckost. Řecký autor vyprávěním o znovuzrozené Belle, odehrávajícím se napříč světovými metropolemi, vykročil na neprobádané území výpravné podívané se sci-fi příchutí a přes svůj sklon ke klaustrofobickým lokacím a narativnímu minimalismu dokázal ukočírovat vlastní verzi Labyrintu světa a ráje srdce. Rozsáhlé ambice mezinárodního opusu možná ukrojily něco z jeho řecké divnosti, nahradily ji však o to větší radostí z rebelie.
Úvod Lanthimosovy novinky je bezmála biblický – God stvořil ženu. Jinak řečeno, ve futuristické paralele viktoriánské Anglie se podivínský vědátor jménem Godwin rozhodl použít ještě teplé ostatky těhotné nešťastnice, jež se zabila skokem do rozvodněné řeky, k realizaci svého vysněného frankensteinovského experimentu. Mozek nedonošeného dítěte se tím ocitá v těle dospělé Belly, kde se nekontrolovatelně utváří a zraje bez přímé návaznosti na jeho fyzickou skořápku. Bella tedy prochází jednotlivými vývojovými stadii od žvatlajícího batolete přes zvídavého předškoláka až po vzdorujícího puberťáka se zálibou v masturbaci. Dočasná mentální opožděnost a dětinskost protagonistky v kombinaci s jejím plně vyvinutým zevnějškem nicméně automaticky přitahují různou pánskou havěť, jež v Belle vidí snadnou kořist v okouzlujícím obalu.
Bezstarostná hrdinka je tak v jeden moment přislíbená Godwinovu asistentovi, zatímco v druhý už ujíždí s neodbytným právníkem na cestu kolem světa, jen aby se na zámořském parníku nechala poučovat o filozofii a následně také vykořisťovat od majitelky pařížského nevěstince. Bella se touto hitparádou mansplainingu pohybuje jako hadrová loutka, jejíž kroky ovládá zrovna ten, kdo kolem ní projde jako první. Loutkovitost sice není v Lanthimosově tvorbě žádná vzácnost– pravidelně nechává své postavy tápat ve změti nepsaných pravidel, která společnost drží pohromadě, jako by samy nebyly lidmi, ale pouze lidské chování napodobovaly – v Chudáčcích se však z omezené hrací plochy v podobě rodiny (Špičák, Zabití posvátného jelena) nebo uzavřeného společenství (královský dvůr ve Favoritce, osazenstvo hotelu v Humrovi nebo truchlící agentura v Alpách) dostává na mnohem rozlehlejší hřiště, jehož epičnost ubírá na režisérově schopnosti pointovat jednotlivé scény a gradovat napětí. Chudáčci totiž namísto autorových obvyklých mikrosituací s variacemi preferují dějové kudrlinky a zvraty, které se ale průběžně opakují podle stejného mustru, a tak rychle ztrácejí na překvapivosti i atraktivitě.
Zatímco Lanthimosova vypravěčská opulence poněkud zaostává za jeho reputací, extravagance ve vizuální a hudební složce se stoprocentně vyplatila. Nadýchané kostýmy, dekadentní interiéry a megalomanské exteriéry pod fialovým nebem vzbuzují dojem paobrazu vygenerovaného umělou inteligencí. Potažmo scénografie se nachází přesně na hraně hyperreálné uvěřitelnosti a neartikulovatelné nepřirozenosti. Spojení s plíživě vrzavým soundtrackem Jerskina Fendrixe už dokonale navozuje dojem podivného snu.
Přinejmenším od předávání Zlatých glóbů, z nichž si odvezli cenu pro nejlepší komedii/muzikál a představitelku hlavní role, se s Chudáčky táhne pověst filmu, který vyhrál pomyslný souboj s Barbie o feministický pamflet roku. Jejich údajný náskok trefně ilustruje sdílená glosa, že Chudáčci jsou vším tím, čím Barbie chtěla být, ale nepodařilo se jí to. Na první pohled možná jde o logické srovnání – oba snímky vyprávějí o postupně prozřívajících hrdinkách na cestě za poznáním sama sebe i světa kolem nich. Taková premisa přece automaticky slibuje příběh o emancipaci, objevování vlastní hodnoty a ustavování osobní autonomie. Jenže zatímco Barbie čekala lineární výprava po bazálních ženských právech, Lanthimos upírá svoji pozornost trochu jiným směrem, respektive směrem, kterým se vydává většina jeho dosavadních titulů. Zrychleně dospívající Bella sice ohledává svoji sexualitu se všemi možnými výhodami i břemeny a opouští to, co kdysi považovala za domov a rodinu, ale její trajektorie se stane vlastně opakem emancipační snahy. Putuje po světových metropolích jako ozdobný doprovod, nechává se ovládat druhými (ať už úlisným Duncanem nebo vychytralou bordelmamá) a poměrně bezelstně je následuje až do chvíle, kdy zdroj příjmů vyschne, pak se stejně bezděčně přesune na nějaké lukrativnější místo. Jakkoli si tedy režisér s emancipačními motivy hraje, když Bellu nechává skákat z jednoho pochybného svazku do druhého, těžiště snímku leží ve společenských mechanismech formujících koncept lásky.
V Chudáčcích totiž vrcholí Lanthimosovo pojetí lásky jakožto nástroje k získávání a udržování moci, jež se prolíná jeho celou kariérou. Ve Špičáku a Zabití posvátného jelena se rodičovská láska stává záminkou k uvěznění a týrání potomků, v Alpách city k zesnulým dokážou přetvářet realitu. Humr zamilovanost označuje za největší lidskou slabinu až ortel smrti a ve Favoritce správně vyjádřená náklonnost vyhlašuje války a vydává královské dekrety. Ve všech snímcích hraje láska sice hlavní roli, ale pouze jako nutné zlo, kvůli němuž musejí jedinci ohýbat svoji přirozenost a kompletně ztratit možnost autentického sebevyjádření.
Příběh Belly jde v tomto emocionálním skepticismu ještě dál, protože ukazuje, že nic jako nesobecký cit nebo upřímná láska ke druhému neexistuje. Veškeré láskyplné výpady vůči Belle totiž vycházejí z potřeby vlastnit; Godwin si Bellu doslova vytvoří k obrazu svému, Duncan by si ji k sobě nejradši připoutal, aby mu dělala reprezentativní doprovod do společnosti, Godwinův asistent Max touží být jakoukoli součástí živoucího experimentu, Bellin bývalý manžel nechce strpět, že by ji měl někdo jiný, a nakonec i socialistka Toinette je především spokojená, že má po svém boku konečně někoho, kdo její teorie poslouchá. Ve všech případech stojí na prvním místě osobní potřeba, samotná Bella a její osobnost jsou spíše bonusem.
Znamená to všechno ale, že Chudáčci na lásku definitivně rezignovali? Opravdu milostné vzplanutí v Lanthimosově podání nemůže nikdy skončit happy endem? Tvůrce od takového apokalyptického vidění naštěstí ustupuje a sympaticky se spokojuje s konstatováním, že vztahy se nemusejí zakládat na romantických pohnutkách, ale mohou držet stejně dobře – ne-li lépe –, když jsou výsledkem čistě pragmatického rozhodnutí, a hlavně když směřují ke společnému popíjení ginu na zahradě.
Chudáčci
PoorThings, Irsko, VB, USA 2023, režie: Jorgos Lanthimos, scénář: Tony McNamara, kamera: Robbie Ryan, střih: Jorgos Mavropsaridis, hudba: JerskinFendrix, hrají: Emma Stone, Mark Ruffalo, WillemDafoe, Ramy Youssef, Christopher Abbott ad., 142 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 25. 1. 2024)