Žít totální přítomností / Ještě nejsem, kým chci být
Průměrný celovečerní film by k úspěšnému vyprávění a iluzi kontinuálního pohybu potřeboval přibližně 130 tisíc filmových políček. Klára Tasovská jich pro biografický dokument o fotografické solitérce Libuši Jarcovjákové využila „jenom“ tři tisíce. Respektive z osobního archivu fotografky, který čítal kolem 70 tisíc snímků, vybrala nepatrný zlomek statických obrazů, jež „sešila“ audio útržky z Jarcovjákové deníků. Výslednému titulu Ještě nejsem, kým chci být ale rozhodně nic nechybí a naopak je nejsilnější v místech, kde nechává jednotlivé kompozice působit, a evokuje tak mikro příběhy, které se za nimi skrývají.
Na první pohled je portrétní snímek složený výhradně z archivních materiálů pro Tasovskou výraznou proměnou základního modu operandi. Dříve pročísla českou dokumentární scénu spolurežií (s Lukášem Kokešem) filmu Nic jako dřív, která přinesla syrovou sociálně laděnou sondu do života hrdinů balancujících na hranici dospělosti, v mezích vyloučených lokalit a bezperspektivních pracovních nabídek. Snímek vynikal účastnou observací, jež sympatizovala s chybujícími protagonisty a tiše ohledávala překážky, které před ně postavily jejich rodinný původ, limity vzdělávacího systému nebo nedostatečné příležitosti osobního rozvoje, aniž by z teenagerů dělala pouhé oběti či subjekty divácké lítosti.
Přes zjevné formální odlišnosti má předchozí projekt autorky s životopisem Jarcovjákové mnoho společného a jejich porovnání pak dokazuje, že stěžejní kvality rukopisu Kláry Tasovské, jako jsou absolutní bezprostřednost aktérů, společenská odpovědnost a tematická nasycenost, se do Ještě nejsem, kým chci být bez problémů přenesly. A dokonce se vytříbily. Oba filmy v zásadě stojí na coming-of-age narativu o hledání vlastní identity, místa ve světě a způsobů, jak naplnit své životní ambice. Akorát je ve starším případě vyprávěn skrze postavy náctiletých z pohraničí a v tom novějším dvaasedmdesátiletou umělkyní. Ani z biografie výjimečné fotografky v podobě cesty za vysněným úspěchem se však nevytrácí režisérčina společenská empatie, jež upozorňuje na otázky sociální nerovnosti, předurčující sílu rodinného zázemí a bariér nejnižší pracující třídy. Stejně jako dospívající děti na periferii v Nic jako dřív také Jarcovjáková řeší nechtěná těhotenství, chybějící finance, bouřlivé vztahy a potřebu revolty.
Právě kombinace mladické spontaneity a lehkovážnosti s mírně ironickým nadhledem, který může být vlastní pouze někomu, kdo na sklonku sedmdesátky rekapituluje svá životní rozhodnutí a osudové odbočky, dělá z Jarcovjákové ohromně charismatickou průvodkyni. Zatímco se fotografka v deníkových záznamech pouští do obdivuhodně sebezpytujících úvah a poetických impresí, její rytmický a odměřený hlasový projev brání, aby vzletné fráze překročily práh emocionálního kýče. Stejnou intonací a jedním dechem totiž dokáže mluvit o své svatební noci, návštěvě u kamarádky Ester Krumbachové anebo pádu berlínské zdi.
Není náhodou, že tato nenucenost sálající z deníkových ústřižků formuje také fotografické kompozice Jarcovjákové, z nichž je film poskládán. Jakkoli závažné anebo naopak banální jsou náměty fotek, jejich zachycení působí obdobně nahodile a bezděčně. Tématem těchto obrazů nicméně nejsou objekty samotné, ale momenty, v nichž se ocitají.
„Fascinuje mě ten jejich život v totální přítomnosti. Jako by neexistoval zítřek,“ pronáší vypravěčka, když se na plátně střídají její portréty romské komunity ze studentských let. Přitom následně sama podle totožného motta tvořila a žila – vezmeme-li v potaz obě její netradiční manželství nebo pendlování mezi světovými metropolemi bez jistoty pracovního místa či střechy nad hlavou. Její tvorba navíc vyniká tím, že zcela pomíjí koncept hierarchie, jak obsahové, tak kompoziční. Každému koutu místnosti, každé šmouze na zrcadle, každé části lidského těla věnuje stejnou pozornost, s níž si za objekty zájmu vybírá společenské outsidery, jako jsou zástupci etnických a sexuálních menšin nebo pracující z nejnižší třídy.
Tím nejvýraznějším motivem a nejčastěji vyobrazovaným vyděděncem však zůstává sama fotografka, která kombinací hloubavých zápisků a odhalujících autoportrétů prokazuje palčivou potřebu sebereflexe. Přičemž přesně tento princip přijala Klára Tasovská coby základní stavební jednotku dokumentu a s úctou k původnímu materiálu i jeho původkyni vystavěla film zahleděný do sebe.
Jestliže Jarcovjáková obrací objektiv proti sobě samé a v hromadě navzájem si podobných auto podobizen hledá možnosti, kým chce být, pak Tasovská přistupuje na stejnou hru s filmovým médiem. Rozstřihává ho na malé kousky, které skládá vedle sebe a nechává mezi nimi dostatečný imaginativní prostor, do něhož se vejde i to, co na samotných fotkách není zachycené. Všechny hrdinčiny sny, pochyby a rozvahy naťuknuté ve strohých větách voiceoveru však artikulují až meziprostory mezi jednotlivými snímky. Společně s ilustrativním zvukovým designem tak vzniká mezi sérií fotografií iluze kontinuálního pohybu, jež divácký zážitek ze statických výjevů přibližuje konvenčnímu „rozpohybovanému“ filmu a zároveň není tak dokonalá a přesná, aby si namísto elips mohlo publikum dosadit vlastní fabulované události. Ještě nejsem, kým chci být působí jako jedno velké zrcadlo, ve kterém se odrážejí nejenom tužby protagonistky anebo režisérky, ale též naše.
Vedle kurátorského citu, díky němuž dokázala smrsknout životní peripetie Jarcovjákovédo omezeného počtu filmových políček, se Tasovské navíc uvědomělou dramaturgií podařilo vyhnout dalšímu příběhu o postavě geniálního umělce, který se ctižádostivým sebepřekonáváním a „tahem na branku“ dostal až do síně slávy, kde na něj čekalo celosvětové uznání. Dokumentaristka naopak ve vyprávění o ženě, jež do širšího povědomí kulturní scény vstoupila až kolem svých šedesáti let, zdůrazňuje momenty náhody a nápomocných lidí, se kterými se fotografka setkala ve správný čas na správném místě. Obdobně jako fotografie Libuše Jarcovjákové, z nichž ani jedna není sama o sobě nejsilnější, ale nejvíc působí až v sousedství téměř totožných záběrů, nakonec ani hrdinčin zasloužený úspěch není výsledkem jednoho prozřetelného předsevzetí či odhodlání, ale série slepých uliček, ztroskotaných vztahů a plánů a pár neuvěřitelně příhodných setkání.
Ještě nejsem, kým chci být, ČR 2024, režie: Klára Tasovská, scénář: Klára Tasovská, Alexander Kashcheev, střih: Alexander Kashcheev, hudba: Oliver Torr, Prokop Korb, Adam Matej, 91 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 3. 10. 2024)