Queer střední Evropa / Úvod k tématu
Polsko, Česko, Slovensko ani Maďarsko rozhodně nepředstavují vůdčí sílu queer kinematografie, a to ani v samotném středoevropském regionu. Přesto právě v těchto zemích sledujeme v posledních letech vývoj, který stojí za pozornost nejen z čistě uměleckého hlediska. Queer filmová tvorba totiž není jen umělecký fenomén: obvykle věrně odráží i míru přijetí osob hlásících se k jiné než heteronormativní identitě.
Obecně platí, že kondice queer tvorby výrazně souvisí s politickým klimatem a stavem společnosti, v níž vzniká. Totéž lze tvrdit o veškerém umění, avšak středoevropští tvůrci, kteří se věnují queer tématům, se v posledních letech ocitají ve specifické situaci. V Maďarsku a na Slovensku razí státní moc otevřenou antiLGBT+ rétoriku a politiku, což donedávna platilo také o Polsku. V těchto zemích neexistuje buď žádná, nebo jen omezená právní ochrana queer osob, které nemají ani možnost uzavřít jakýkoli legální svazek. Stigmatizace přetrvává a v určitých ohledech dokonce sílí. V Česku si tedy na první pohled nemáme nač stěžovat. Debata kolem manželství pro všechny a její veřejná a mediální reflexe však názorně ukázaly, že skutečná společenská akceptace je prozatím v nedohlednu.
Tyto společenské a politické okolnosti mají přímý dopad i na filmovou tvorbu. V Maďarsku byla celovečerní produkce s queer tematikou radikálně utlumena, a to i v důsledku koncentrace médií pod státní kontrolu. Na Slovensku se nyní prosazují podobně restriktivní trendy. V Polsku ani v Česku queer filmaři nečelí otevřeným formám cenzury či diskriminace. Jejich tvorba však alespoň z kvantitativního hlediska zůstává i nadále okrajovou záležitostí. Cílem tématu je proto zmapovat přítomné podmínky queer tvorby, objasnit důvody, proč těchto děl nevzniká více ani tam, kde k tomu existují předpoklady, a zároveň zhodnotit úroveň hraných, dokumentárních či televizních děl s queer postavami či náměty.
Mezinárodní anketa poskytuje úvodní vhled do reality z perspektivy těch, kteří natáčejí queer filmy a znají praktické aspekty grantového systému nebo institucionální překážky. Janis Prášil se zaměřuje na dokumentární tvorbu, jež aktuálně nejvýstižněji reflektuje postavení queer osob a jejich životy ve středoevropském regionu. Ve svém textu se zabývám celovečerní hranou produkcí v Česku a Polsku s důrazem na žánrový film, jenž by mohl oslovit širší spektrum publika. Matúš Slamka popisuje situaci queer filmu na Slovensku, kde navzdory nepříznivým poměrům vzbuzují naději nové studentské snímky. Jana Čížkovská shrnuje tendence v televizní tvorbě v Polsku a Česku, kde se snad začíná blýskat na lepší časy. Do tématu lze přiřadit i text Matěje Forejta v rubrice Fenomén, který zůstává ve středoevropském teritoriu, ale obrací se k nesrovnatelně rozvinutější queer kinematografii v Německu, která vlastní optikou reviduje poválečné dějiny této země.
Celé téma je připomínkou i varováním, jak křehká je pozice queer tvorby i lidí, kteří za ní stojí, a jak rychle se situace může změnit k horšímu. V listopadu 2025 tak v Česku nezbývá než doufat, že budoucí vývoj nenabere směr připomínající aktuální slovenskou a maďarskou cestu.