Jde být nevěstou bez ženicha? / Nevěsta!

Meta odkazy hned k několika větvím dlouhé a pestré historie frankensteinovského mýtu začíná snímek Nevěsta! Přízrak mrtvé spisovatelky Mary Shelley slíbí zkraje druhého celovečerního filmu Maggie Gyllenhaal pokračování ke svému proslulému Frankesteinovi, jenž bude radikálnější než původní kniha. Sebereflexivní snímek tak evokuje primárně film Jamese Whalea Frankesteinova nevěsta z roku 1935. I ten totiž uvozuje scéna s Mary Shelley, tentokrát ještě za života a ve společnosti spisovatelů Lorda Byrona a Percyho Bysshe Shelleyho, kteří si od ní vyžádají pokračování příběhu o vědci, jenž si hrál na Boha, a o monstru, jež stvořil.

Společné mají oba filmy i to, že v nich Shelley hraje stejná herečka, jež ztvárnila Frankensteinovu nevěstu – v novém snímku je to Jessie Buckley. Už samotný Whale ale své diváctvo klame. Sugeruje, že motiv nevěsty v původním Frankesteinově příběhu nebyl a tvoří až jeho pokračování. Ve Whaleově prvním filmovém Frankensteinovi totiž nevěsta úplně chybí. V původním románu ale tahle dějová linie je. Monstrum žádá barona Frankensteina, aby mu stvořil partnerku, od níž očekává, že bude láskyplně sdílet jeho osud nenáviděného ohyzdného outsidera. Ještě více matoucí je pak Nevěsta! Nakonec je v ní sebereflexivních metaúrovní tolik a jsou natolik spletité, že se v nich ztratí nejen vyprávění, ale i vyznění.

Nejasné metahry

Motiv nevěsty monstra je přitom interpretačně pozoruhodný. Především se v něm opakuje otázka rodičovství, kterou lze vyčíst i ze základního experimentu doktora Frankensteina. Lze se u něj ptát, nakolik máme právo stvořit živou bytost, která se svým vznikem nesouhlasila a pro kterou bude existence především zdrojem utrpení? U nevěsty se věc ještě komplikuje, protože má jít o bytost, od níž se předem očekává určité chování založené na genderových stereotypech. Monstrum předpokládá, že nevěsta bude milující a pečující bytost čistě na základě toho, že bude sešitá z kusů mrtvých žen.

Samotná Shelley si ale tohoto aspektu v knize příliš nevšímá. Románový baron Frankenstein nevěstu téměř vytvoří, nicméně na poslední chvíli tělo před oživením zničí. Neudělá to s ohledem na její pocity, ale zděšen představou, že dvojice oživlých mrtvol by mohla zplodit potomstvo. Z monstrózního páru by se stal rod, který by mohl pokračovat dalšími generacemi. Frankenstein tedy chce zabránit monstru v rozmnožování, ne hájit ženská práva. Pro Nevěstu! je ale tenhle ohled klíčový. Gyllenhaal totiž staví právě na tezi, že titulní postava není ničím majetkem ani loutkou, ale svobodnou bytostí s právem na sebeurčení. Přínosná myšlenka nicméně nakonec zapadá v poněkud zmatečném vrstvení aluzí a dějových motivů, kterými je film přehlcen. 

Příkladem takového vrstvení a zahlcení může být zmíněný přízrak Mary Shelley – nejen, že obstará úvodní slovo, ale stane se také jednou z nadpřirozených entit, které přímo ovlivňují filmový děj. Konkrétně posedne mladou ženu Idu, barovou společnici partičky gangsterů v Americe třicátých let. Její posedlost se přitom projevuje především tím, že ze sebe chrlí citace klasických románů či proudy náhodných archaismů. Její první seance s duchem spisovatelky skončí neslavně. Ida po pádu ze schodů umírá. Mezitím Frankensteinovo monstrum, jež se ve stejném čase toulá Amerikou a chodí do kina na hollywoodské muzikály, navštíví vědkyni jménem Cornelia Euphronious a požádá ji, aby pro něj stvořila nevěstu. Dvojice vykope Idu z hrobu a vdechne jí posmrtný život.

Jedním z nejpalčivějších problémů téhle konstrukce je, že se z Idy i Mary Shelley stávají těžko srozumitelné entity. Shelley příběh vypráví a staví ho jako nepravděpodobnou hříčku, ale zároveň uvnitř děje ovládá postavu Idy. Samotná Ida nemá v ději prakticky žádnou osobní identitu – o jejím životě před smrtí nevíme téměř nic. Často navíc jedná pod vlivem spisovatelčina ducha, takže do postrádá i vlastní vůli. A přece má celý film být o osvobození hrdinky od vnějších předurčení a vlastní identitě. Postava paradoxně nemá na čem stavět a její chování doslova kontroluje někdo jiný. Emancipační linka tu zkrátka do velké míry podráží nohy sama sobě.

Krátkodechý je i pokus revidovat frankensteinovskou látku a obecně žánr tím, že některé klíčové mužské postavy režisérka nahradila ženskými. Cornelia je méně fanatickou, empatičtější a pokornější verzí barona Frankensteina; po stopách Franka a jeho nevěsty se nevydává detektiv, ale vyšetřovatelka Myrna s parťákem. Prohazování genderu sice samo o sobě narušuje patriarchální žánrová schémata, ale jen těžko jej lze považovat za podvratné. Tím spíš, že nemá hlubší smysl než upozorňovat na to, jak automaticky si určité typy postav spojujeme s muži. Myrna v podání Penélope Cruz je přitom se svou sérii komicky šokujících odhalení, že je vyšetřovatelkou, vtipná a možná by si zasloužila part v celkově více ukočírovaném filmu.

Nevěsta! má ve svých základech řadu paradoxů. K tomu je neobyčejně roztěkaná i co do jednotlivých peripetií. Vyprávění vyšle Franka a Nevěstu na dráhu zločineckého páru po vzoru Bonnie a Clydea, protáhne je undergroundovým klubem, kde vystupuje zpěvačka Fever Ray (ženskou monstrozitu předvádí přesvědčivěji než film Gyllenhall), nechá je chodit do kina na Bílou zombii i klasické muzikály, do jejichž černobílých světů se pak obě postavy projektují, čelit gangsterům i policii, prožít tragickou romanci založenou na klamu a ještě řadu dalších víceméně nespojitých epizodek.

Nadechnout se k…

Nevěsta! nemá být filmem, který „dává smysl“ konvenčním vyprávěním. Kamenem úrazu přitom není nepřístupnost jeho metafikční hry, ale nejasnost, jakou hru vlastně hraje. Režisérka jako by chtěla obsáhnout dva protichůdné přístupy. Na jedné straně vytvořit intelektuální metatextovou síť plnou aluzí na nejrůznější žánry a díla. Na druhé natočit film coby dravou, impulzivní, těkavou a iracionálně podmanivou „jízdu“, která vyrůstá organicky z plodného chaosu. Nakonec není ani jedním. Ve svých meta rovinách se film spíš ztrácí, než že by z nich křesal originální syntézy a variace. Na emocionální koláž zase působí moc vyspekulovaně.

V jistém ohledu ale pořád platí, že je Maggie Gyllenhaal dobrá režisérka, což prokázala už svým předchozím filmem, soustředěným dramatem Temná dcera. V Nevěstě! nachází pro rozhárané vyprávění alespoň relativně konstantní a adekvátní formu využívající pohyblivé kamery, velkých detailů postav, nervních střihů, potemnělého gotického svícení a fluidního přecházení mezi silně roztříštěnými prostory. Opěrným bodem jsou i herecké výkony Christiana Balea v roli Franka, který své monstrum pojal jako dětinského a humpoláckého fanouška, a Jesse Buckley, jejíž psychotickými afekty protkaná kreace je hlavním důvodem, proč je postava Idy/nevěsty/Mary Shelley alespoň nějak uchopitelná.

Žádný jasný tvar to ale filmu jako takovému nedá. Což neznamená, že tenhle bouřlivý a členitý terén nelze využít k hledání vlastních souvislostí a významů. Snímek k tomu rozhodně svádí právě tím, k čemu všemu se zvládne nadechnout, aby pak ze sebe, podobně jako nevěsta samotná, nevydal nic víc než expresivní, sem tam inspirativní, ale přeci jen v celku nesouvislé výkřiky.

Nevěsta! (The Bride!). USA 2026. Režie a scénář: Maggie Gyllenhaal, kamera: Lawrence Sher, střih: Dylan Tichenor, hudba: Hildur Guðnadóttir, hrají: Jessie Buckley, Christian Bale, Peter Sarsgaard, Annette Bening, Penélope Cruz ad., 126 minut, distribuce: Vertical Entertainment (premiéra v ČR 5. 3. 2026).