Stávat se někým jiným / Tereza Nvotová
Když jdu do kina, je to pro mě rituál. Vejdu do tmavého sálu. Kolem mě si sednou cizí lidé, a když zhasnou světla, všichni na sebe zapomeneme. Na naše individuální potřeby, myšlenky, problémy... Jsme jakoby znovu v „děloze“ a stáváme se dětmi beze jména. Když film začíná, hledáme svou novou identitu v podobě hlavního hrdiny. Přijímáme nové jméno, novou rodinu, nový jazyk a stejně jako v životě napjatě čekáme, co se stane. Filmy jsou pro mě simulátorem životů, které nežiji. Ochotně v nich trpím, bojím se nebo pláču radostí. Protože téměř každý z těchto „životů“ mě mění.
Hrané filmy jsem začala točit, když jsem narazila na limity dokumentární tvorby, která mi neumožňovala být s postavami v těch nejzásadnějších situacích jejich životní cesty. Poprvé se tak stalo, když jsem chtěla, aby diváci zažili, jaké to je „být znásilněný“. Nechtěla jsem, aby postavu litovali nebo ji analyzovali. Chtěla jsem, aby se vžili do její situace a pochopili, že znásilnění není jen nějaký ošklivý moment, ze kterého se jednoho dne oklepete, ale že je to zkušenost, která vás zcela promění. A tak jsme s Barborou Námerovou napsaly můj první celovečerní film Špína. Přestože jsem měla jasně definovanou premisu, netušila jsem, jak jí dosáhnout, a tak jsem na to šla intuitivně. Výběr záběrů, hudby, střihu jsem podmiňovala pocity hlavní hrdinky, její perspektivou. A když se ukázalo, že tento klíč funguje, začala jsem přemýšlet, kde jsou hranice subjektivního filmu.
V mém druhém filmu, Světlonoc, se moje hrací pole náhle rozšířilo, když jsem vkročila do žánru. Mohla jsem vstoupit do traumatu hlavní postavy prostřednictvím flashbacků nebo halucinací. Strach a pověrčivost postav přinášely hororovou atmosféru, nenávist zapalovala domy a blízkost byla doslova povznášející. Největší výzvou bylo vyhnout se klišé, ale zároveň se nebát vstoupit do totality dané emoce. Inspirací pro tento typ subjektivního žánru byly filmy jako Babadook, Antikrist, Titan, Vejdi do prázdna nebo Svatá Maud, v něm se s postavou zdravotní sestry propadáme stále hlouběji do psychózy, v níž je doslova posedlá Bohem. V závěrečné scéně, kdy se upálí, se s ní vznášíme k nebesům a teprve v poslední vteřině filmu režisérka ukáže skutečný obraz hořícího těla. Horor se odehrává především v mysli hlavní hrdinky, v níž jinak zvrácená rozhodnutí dávají smysl.
Ve svém třetím filmu Otec, který bude mít premiéru letos, jsem zpracovala zkušenost otce, jenž zapomene své dítě v autě a ono zemře. Asi se nenajde nikdo, kdo by se chtěl vžít do situace takového muže. Tak proč do toho diváky nutit? Protože možná jen díky takovým extrémním zážitkům můžeme skutečně přijmout vlastní nedokonalost, křehkost a přestat tak vehementně soudit všechny kolem sebe. Mě osobně změnilo, když jsem si tento příběh vyslechla z pohledu otce, kterému se to skutečně stalo. Proto jsem se rozhodla formálně mu podřídit celý film, který jsem natočila v několika velmi dlouhých záběrech s kamerou přilepenou na hlavní postavu. Realita se zde nestříhá od scény ke scéně, ale plyne kontinuálně, od okamžiku k okamžiku, jako v životě. Vteřina, která všechno změní, najednou nabývá mnohem většího významu – není to jen epizoda v životě člověka, je to ta nejhorší vteřina, která se táhne do nekonečna.
Inspirovaly mě filmy, v nichž jsem se opravdu stala někým jiným a po jejich zhlédnutí jsem měla chvíli problém vrátit se sama k sobě. Například Victoria, natočená na jeden záběr za jednu noc, Saulův syn, v němž jsem poprvé „zažila“ koncentrační tábor, Kafarnaum, v němž jsem se stala libanonským dítětem bez domova, nebo filmy Andrey Arnold, Gaspara Noého či bratrů Safdieových, které jsou jakousi jízdou v často pokřivené realitě jejich postav. Jejich společným jmenovatelem není vizuální styl, délka záběrů, hudba nebo žánr, ale právě podřízení všech formálních prvků zprostředkování zážitku z pohledu postavy.
Kde je hranice subjektivního filmu? Dnes žijeme ve světě, kde virtuální realita, která dokáže dokonale oklamat naše smysly, přestává být jen technologickým výstřelkem, ale stává se také tvůrčím nástrojem. Sama jsem zvědavá, zda zůstane na okraji zájmu, nebo se s nástupem nových technologií posune do hlavního proudu a my filmaři budeme také čelit nové výzvě, kdy subjektivita vnímání nebude jen zvoleným přístupem k vyprávění, ale samozřejmostí. Do té doby však máme stále co hledat a posouvat, protože stát se někým jiným je nejlepší způsob, jak se konfrontovat s tím, kým skutečně jsme.
Tereza Nvotová (1988, Trnava) je slovenská režisérka a herečka. Vystudovala režii na pražské FAMU. Debutovala dokumentem Ježíš je normální. Její celovečerní hraný debut Špína (2017) byl uveden na MFF v Rotterdamu. Druhý snímek Světlonoc (2022) získal na filmovém festivalu v Locarnu Zlatého leoparda za nejlepší film v kategorii Současná kinematografie. Připravuje svůj třetí film Otec a se scénáristou Miro Šifrou seriál o vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové.