Erotika / Úvod k tématu
Erotika ve filmu má nespočet tváří. Dalo by se začít u svádění v jednom z prvních snímků Thomase Edisona Polibek (1896) a pokračovat k vyzývavým gestům Louis Brooks v Pandořině skříňce (1929) nebo k vášnivým kouřovým hrám vězňů v Písni lásky (1950) Jeana Geneta. Stejná kategorie však pojme i filmy s podstatně explicitnějším obsahem – od Extase (1932), přes Poslední tango v Paříži (1972) třeba po Nymfomanku (2013). Erotika ve filmu tedy spoléhá na zdrženlivý i exhibicionistický přístup, poetické i „drsnější“ podání nebo na čistě vizuální i slovní vyjádření... Několik málo příkladů zároveň dokládá, že erotika na filmovém plátně má dlouhou a rozmanitou historii, jež by vydala na samostatné dějiny.
Do úvah o filmu a erotice vstupuje i otázka účelu těchto obrazů a jejich poměru k divákům. Je erotický film takový, jenž pojednává o erotickém tématu, aniž by chtěl publikum sexuálně stimulovat? Nebo je to film, který má na obecenstvo zapůsobit jako afrodiziakum? Náplň této tvorby spolu s různou mírou tělesného účinku, které sdílí s pornografií, zároveň vždy vzbuzovaly veřejná pohoršení a provokovaly k cenzurním zásahům. Převaha výše zmíněného zdrženlivého či naopak exhibicionistického přístupu tedy závisela i na konkrétních společensko-historických podmínkách vzniku těchto filmů.
Pohoršené debaty nikdy neutichnou, cenzura bude existovat vždy. Pozoruhodným jevem současné audiovize je však bezprecedentní pronikání erotiky do mainstreamu. Hranice možného se stále posouvají a erotika funguje jako atrakce i v žánrech, ve kterých by byla dříve v nejlepším případě cudně naznačena. Současným fenoménem, jenž souvisí se společenským vývojem posledních let, je rovněž posilování ženské perspektivy v erotických reprezentacích, jimž historicky dominoval mužský pohled. Právě tyto trendy se staly jádrem tématu Cinepuru, které přibližuje zejména aktuální podoby a projevy erotiky v hrané, animované i televizní produkci.
Dorota Vašíčková se ve svém textu zabývá seriálem Bridgertonovi (2020–2024), který si dokonce vysloužil přezdívku „porno na Netflixu“. Historická romance využívá prvků softcore pornografie, jež patří k hlavním lákadlům série. Miroslava Papežová rozebírá hvězdný obraz Gillian Anderson, jehož sexy atributy si herečka buduje rolemi i veřejnými aktivitami, kde pracuje s motivy tělesnosti vázanými na genderová témata. Natalia Kozáková se zaměřuje na „smyslnou animaci“, v níž tvůrkyně z různých koutů světa podvratně zpodobňují rozličné varianty sexuality. Nezřídka přitom čerpají z osobních zkušeností a prožitků.
Jana Čížkovská nabízí historický průřez reprezentacemi queer ženských vztahů a intimity. Tyto snímky jsou v současnosti nejen početnější, ale ukazují erotické vazby mezi hrdinkami často komplexněji než dřív. Antonín Tesař reflektuje tvorbu jihokorejského režiséra Im Sang-soa, jehož snímky si získaly pověst skandálních erotických dramat. Janis Prášil se v závěrečném příspěvku dotýká oblasti přehlížené v audiovizi i v rámci společenského systému. Sexuální potřeby hendikepovaných osob jsou tématem snímků Adiny Pintilie a Dagmar Smržové, jež mohou podněcovat k důležitým (a snad ne pohoršeným) debatám.