Neproniknutelný a nesmiřitelný / Kariéra Gena Hackmana
Při vzpomínání na herectví Gena Hackmana (1930–2025) se mi jako první vybaví scéna z katastrofického filmu Dobrodružství Poseidonu. Viděl jsem ji jako dítě a v paměti mi uvízla z celého filmu jako jediná nejspíš právě proto, jak v ní Hackman působí. Snímek vypráví o posádce zaoceánského parníku Poseidon, který vlna cunami převrátí dnem vzhůru. Hackman hraje reverenda Scotta, jenž provází jednu skupinu přeživších, která se pokouší dostat z potápějící se lodi. Zmíněná scéna přichází na úplném konci, kdy se stále se ztenčující skupina hrdinů dostala až téměř k východu. Cestu dál ale blokuje unikající pára. Reverend se rozhodne utáhnout ventil potrubí. Ten se ale nachází nad hladinou plnou hořícího paliva a kněz se na něj musí zavěsit s tím, že odsud nemá žádnou únikovou cestu. Zatímco utahuje ventil, vede zoufalou rozpravu s Bohem: „Dostali jsme se až sem, ale ne díky tobě. Vlastními silami, ne s tvojí pomocí. Prosili jsme tě, abys nám pomohl bojovat, ale nebojuj proti nám. Dej nám pokoj. Kolik chceš ještě obětí?“ Vyjmenuje členy posádky, kteří zahynuli při pokusu o záchranu, a celý monolog končí slovy: „Chceš další život? Tak si vezmi mě.“ Nato se kněz vrhne do plamenů a položí svůj život, aby zachránil ostatní.
Tahle scéna je jádrem celého filmu a jistým způsobem výstižně shrnuje i dojem z řady Hackmanových rolí. Hraje postavy, které udělají, co je třeba – nebo alespoň, co si myslí, že je třeba – i když to, co dělají, je často hodně diskutabilní. Tvář, kterou propůjčil svým hrdinům, mívá ustarané rysy, jež mohou svědčit o zkušenostech, ale také o únavě, vnitřním zmatku nebo jisté zarputilosti. Hackman s ní zvládl zahrát široké spektrum postav od příkladných hrdinů typu reverenda Scotta přes hluboce ambivalentní figury až po démonické záporáky.
Mnoho jeho hereckých kreací má co dělat s emocí hněvu s tím, že Hackman dokázal bravurně sehrát výbuchy vzteku (to je ostatně i případ zmíněné scény z Dobrodružství Poseidonu), ale i postavy, které sice agresivitu ventilují do svých činů, ale samy zůstávají ledově klidné a jejich zásadním atributem je zlověstný úsměv (sadistický pořadatel pistolnické soutěže ve westernu Rychlejší než smrt), případně které konstantně vzbuzují vztek v ostatních (otec ve filmu Taková zvláštní rodinka / The Royal Tenenbaums). Nepůsobí ale jako cholerik, v jehož chování jako by neustále číhala hrozba násilného výlevu – což je případ mnoha rolí Jacka Nicholsona či Malcolma McDowella. Agresivita jeho postav je obvykle metodická, zakotvená v nějakých principech či rutinách, jež působí vyšinutě až s odstupem, kterého se jeho postavy nedokážou dobrat. Jeho hrdinové bývají paličatě zásadoví, fanatičtí, případně je ovládá sebeklam ohledně správnosti svých činů. Ostatně ve svých dvou oscarových rolích hraje strážce práva, kteří překračují zákony, aby dosáhli svého. Ve filmu Francouzská spojka to byl policista Pepek Doyle, ve westernu Nesmiřitelní šerif Bill Daggett.
Hackmanovým největším hereckým vzorem byl James Cagney, na němž si cenil, že ve většině svých filmů hrál padouchy, ale vždycky na něm bylo něco podmanivého a tvůrčího. Některé Hackmanovy postavy, zejména ty ze záporného pomezí, mají blízko k nevyzpytatelné dravé energii spojené s magnetismem vyzařujícím z řady Cagneyho postav. Zmíněného Pepka Doyla se prý Hackman pokoušel pojmout výrazně jinak, než jak si ho představoval režisér William Friedkin. Postavu inspiroval skutečný detektiv Edward Egan, jehož metody zachytila stejnojmenná nonfiction kniha, která se stala předlohou filmu. Představitel Doylova kolegy Roy Scheider mluví o tom, že Friedkin viděl Pepka prostě jako všehoschopného, zákeřného a v podstatě odpudivého antihrdinu, zatímco Hackman se snažil dodat mu větší uvěřitelnost, nejednoznačnost a podmanivost, což se mu občas dařilo i díky částečně improvizovaným dialogům zapadajícím do dokumentaristického stylu filmu.
Hackman ovšem nesympatizoval ani s Eganem, ani s Doylem. Naopak, měl například problém s rasistickými promluvami, které mu scénář vkládal do úst. Stejný problém měl ostatně i s druhou zmíněnou oscarovou rolí v Nesmiřitelných. Nabídku hrát ve filmu Clinta Eastwooda zprvu odmítl, protože se obával, že půjde o další western heroizující drsné střelce z Divokého západu. Sám Hackman byl totiž demokrat a celoživotní odpůrce střelných zbraní – Friedkin ho dokonce prohlásil za „zabedněného liberála“. Na roli sadistického šerifa kývl, teprve když ho Eastwood přesvědčil o tom, že jeho záměrem je pistolnickou éru americké historie naopak demytizovat. S Cagneym Hackmana pojil ale i často přehlížený, nicméně nesporný komediální talent – jeho campově nadsazené ztvárnění záporného Lexe Luthora v Supermanovi patří k jeho nejpopulárnějším rolím vůbec.
V Hackmanových biografiích se neustále opakuje historka z počátků jeho kariéry ve druhé polovině padesátých let, kdy začal studovat herectví v divadelní instituci Pasadena Playhouse. Ostatní členové kurzu prý tipovali Hackmana jako studenta s nejmenší šancí stát se hereckou hvězdou – společně s jeho tehdejším kamarádem Dustinem Hoffmanem. Hoffmana proto, že byl nízkého vzrůstu a neodpovídal tehdejším představám o „atraktivní“ herecké hvězdě. Hackmana kvůli tomu, že byl nejstarší. K herectví se dostal až před třicítkou.
Na téhle anekdotě je nejzajímavější otázka, proč se nakonec oba nepravděpodobní kandidáti hereckými hvězdami stali. V obou případech to souvisí s nástupem takzvaného Nového Hollywoodu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Větší část páté a šesté dekády strávili Hackman, Hoffman a jejich kolega Robert Duvall, další výrazná tvář Nového Hollywoodu, jako herci ve vedlejších televizních, filmových a divadelních rolích. Všem se nicméně podařil průlom v druhé půli šedesátých let. Hackman dostal roli bratra Clyda Barrowa v klasickém filmu Arthura Penna Bonnie a Clyde z roku 1967 a o tři roky později byl obsazen do klíčové role v dnes již zapomenutém dramatu Nikdy jsem nezpíval svému otci, za kterou byl nominován na Oscara.
Tyhle dvě vedlejší postavy pak byly zásadní pro Hackmanovo obsazení do jeho průlomové role zmíněného Doyla ve Francouzské spojce. Mimochodem, v době její premiéry v roce 1971 bylo Hackmanovi čtyřicet jedna let a čekaly ho ještě tři dekády zářné hvězdné kariéry plné výrazných rolí. Hackman nicméně odpovídal profilu Nového Hollywoodu, který vycházel z evropské koncepce umělecké a autorské kinematografie. Dřív bylo pro Hackmana nevýhodou, že svým vzhledem nezapadal do žádného výrazného charakterového typu, ale dokázal se svým neutrálním obličejem sehrát nejrůznější herecké polohy. Do ambivalentnějších krajin Hollywoodu ranných sedmdesátých let se tahle nečitelnost hodila mnohem lépe. Režiséři, kteří ho v této éře obsazovali, jako Friedkin, Arthur Penn nebo Jerry Schatzberg, nehledali ani „hezouny“, ani typově výrazné a snadno povahově zařaditelné osobnosti. Do svých příběhů, jež si zakládaly na větším „realismu“ a nejednoznačnosti, potřebovali civilnější, ale také nevyzpytatelnější tváře – což byla přesně Hackmanova přednost.
Hackman se dokonce stal protagonistou dvou klasických novohollywoodských filmů, jejichž tématem jsou právě nejednoznačnost a nečitelnost. Slavnějším z nich je Rozhovor Francise Forda Coppoly. V paranoidním thrilleru inspirovaném Zvětšeninou Michelangela Antonioniho hraje odborníka na odposlechy, který na jedné nahrávce objeví záznam možná poukazující na utajenou vraždu. Plešatějící mužík s knírkem a vizáží šedivého úředníčka zpočátku ztělesňuje vyhořelého rutinéra, jenž se ale čím dál víc noří do svého vyšetřování poháněný úzkostí, protože v minulosti jeho práce stála životy tří lidí. Obsesivně opatrný hrdina, který si pečlivě střeží své soukromí, se najednou ocitá ve světě plném tajemství, kde se pod fasádou pečlivě uklizených místností, jimiž kamera ve filmu s oblibou projíždí, mohou ukrývat odposlouchávací zařízení, ale i krvavé stopy po spáchaných zločinech.
Dvě proslulé scény filmu – jedna s krví tekoucí ze záchodové mísy a druhá s hrdinou hrajícím na saxofon ve zdemolovaném bytě – jsou mistrovské nejen stylem snímání, ale i díky Hackmanovu subtilnímu herectví, které zvládne přesvědčivě vyjádřit niterná hnutí silně introvertního hrdiny. O rok později se stal ústřední postavou dalšího mysteriózního krimi Noc postupuje (1975) od Arthura Penna. V něm naopak rozehrává expresivní postavu bezskrupulózního detektiva z drsné školy, který řeší případ kolidující s jeho osobním životem, jenž mu postupně přerůstá přes hlavu.
Od té doby se Hackman objevuje více méně každý rok alespoň v jednom filmu nejrůznějších žánrů až do roku 2004, kdy ukončil kariéru filmem Starosti pana starosty. Neustále se mu přitom dařilo nespadnout k lacinějším produkcím a držet si standard relevantního herce, který je doma zejména ve filmech s kriminálními zápletkami, ale není pro něj problém se objevit v romantické komedii s Barbarou Streisand (Celou dlouhou noc, 1981), v bergmanovském dramatu Woodyho Allena (Jiná žena, 1988) nebo v parodii Mela Brookse (Mladý Frankenstein, 1974).
Stabilní herecká dráha měla další uznávané vrcholy. Za roli protřelého agenta FBI ve filmu Hořící Mississippi (1988) byl znovu nominován na Oscara, ale ceněné jsou i jeho zmíněné kreace v Nesmiřitelných či v komedii Taková zvláštní rodinka. Stejně tak ale stojí za zmínku jeho výrazné role v neprávem pozapomenutých filmech: nerudný tulák v dramedii Scarecrow (1973) s Alem Pacinem, zlatokop okrádaný vlastní rodinou v dramatu Nicolase Roega Eureka (1983) nebo cynický politický marketér ve snímku Sidneyho Lumeta Moc (1986).
Jeho kariéra jako by odpovídala nezlomnosti jeho postav. Jeho hvězda byla živená neustálou přítomností na plátně, která pomáhala udržovat povědomí o něm i v rutinnějších rolích. Obdivuhodná je ale především jeho schopnost nezabřednout za svou čtyři dekády trvající kariéru do jednoduchého hereckého typu. Předností Hackmanových postav zůstala jistá nepředvídatelnost a nesnadná přístupnost.