Uvíznout mezi světem dětí a dospělých / Ptáče
Novinka britské režisérky Andrey Arnold Ptáče posbírala řadu nominací na ceny na nejrůznějších světových festivalech. A přestože proměnila jen několik z nich, jedná se o poctivý příspěvek do portfolia čtyřiašedesátileté autorky, právem uznávané jako jedné ze zástupkyň britského sociálního filmu. Snímek sice přináší částečnou změnu režisérčina dosavadního stylu, ale zachovává všechny typické ingredience její tvorby – silnou sociální kritiku, lyriku i humor.
Podobně jako ve filmu Fish Tank z roku 2009 se Arnold věnuje prostředí, které důvěrně zná, tedy předměstí britského maloměsta se vší jeho malostí, bídou i poetikou. Zaměřuje se na dospívající dvanáctiletou Bailey britsko-karibského původu, jež žije se starším nevlastním bratrem Hunterem u jejich velmi mladého otce Buga, výborně ztvárněného Barrym Keoghanem. Bailey i Hunter jsou podobně jako většina jejich vrstevníků a vrstevnic prakticky bezprizorní. Touží po pozornosti a krátí si dlouhou chvíli, jak umí. Bailey natáčí videa na svůj telefon, když pozoruje přírodu i interakce lidí v jejím okolí. Bug ji čas od času naloží na svou elektrickou koloběžku a odveze domů, často však nemá vůbec přehled o tom, co jeho dcera dělá, například když stráví noc na koňské pastvině.
Bailey se také často vydává za svými třemi mladšími sourozenci k matce, která se o děti příliš nestará, domů si zve pochybné přátele, popíjí a žije s agresivním a nevyzpytatelným mužem. Dívčina fascinace přírodou a ptáky upomíná na nevinnost dětského světa iluzí a fantazie, které naráží na realitu, kde se nežije, ale přežívá. Bailey na jedné ze svých toulek potká podivného mladíka, který se jí představí jako Bird. Údajně hledá své dávno ztracené rodiče, podezřele často postává na střechách domů a pozoruje svou novou kamarádku, jež se mu snaží pomoci. Nebo je to přesně naopak?
Mazácký syndrom
Arnold se opakovaně věnuje zdánlivému prolínání světů dětí a dospělých, kdyby ovšem hranice mezi nimi nebyla v tomto prostředí dávno setřená. A snad právě proto, že se narodila v anglickém Dartfordu šestnáctileté dívce a sedmnáctiletému chlapci, dokáže pochopit bezradnost situace, kdy děti mají děti. Bug počal Huntera ve čtrnácti a kruh se pomyslně uzavírá, když jeho syn ve stejném věku přivede do jiného stavu svou zhruba stejně starou přítelkyni Moon. Antikoncepce ani plánované rodičovství tu nemají místo, neboť „dospělí“, kteří se mnohdy chovají jako děti, nezvládají řešit základní životní situace.
A tak se třeba Bug rozhodne vydělat si na svatbu s novou partnerkou prodejem psychotropní látky ze slin ropuchy, které s kamarády zpívá písničky, zatímco v okolí řádí dětský gang samozvaných strážců pořádku, kteří se mstí dospělým, co bijí a zneužívají děti. Jediným skutečně solidním a pevným prvkem se jeví být Bird, jenž se zastává své kamarádky a dohlíží na to, aby se Bailey necítila sama. A to přesto, že na první pohled působí jako nejujetější postava ze všech – nosí kilt, květovaný svetr, pobíhá a poskakuje jako ptáče a klade nejrůznější podivné otázky. Je však pevný ve svých hodnotách a zásadách, dobrosrdečný, empatický a plný zájmu o okolí.
Bird symbolizuje rozpolcenost mezi dětstvím a dospělostí. Pokud ho bereme jako člověka, je prototypem dítěte zrozeného z vášně a nerozvážnosti dvou mladých lidí – jako Bailey či Hunter. Jenže Bird je zároveň mystickou postavou, což ukazuje režisérčin nový příklon k magickému realismu. Pokud je ptákem převlečeným za člověka, jak zapadá do světa bezradnosti a protloukání se Bailey a její početné rodiny?
Láska ve vertikále
Právě tady se Ptáče potkává a zároveň rozchází s jiným příspěvkem do ranku britského sociálního filmu, televizním snímkem Samanthy Morton Nemilovaná (2009). Také zde je protagonistkou dívka Lucy, zrozená z prudké sexuální náklonnosti svých rodičů, kteří nejenže neumí být spolu, ale ani žít se svou dcerkou. Rozdíl je ovšem v tom, že Bailey se lásky, po níž Lucy tolik touží, ve skutečnosti dostává. Přestože otec ani matka neumí vždy vystupovat v rodičovských rolích, film zachycuje projevy náklonnosti a starostlivosti, jež vyjdou v pravou chvíli najevo. Bug dokáže své děti dusit a nutit je k něčemu, co nechtějí, ale zároveň ukazuje, že jsou pro něj důležití a že k nim něco cítí.
Snímek kritizuje systém a společnost, jež neumí nabídnout vyhovující životní podmínky konkrétním sociálním skupinám. Zároveň překvapivě podrývá moderní vynález nukleární rodiny, tolik propagované a adorované konzervativci a tradicionalisty. Bailey dokáže mít ráda všechny své nevlastní bratry a sestry, stejně jako jsou pro ni evidentně důležití oba rodiče. Všichni dohromady tvoří alternativní jednotku ke zmíněné nukleární rodině a můžou pociťovat lásku a vděčnost jeden k druhému, pokud k tomu nechybí vůle, potřeba pomáhat a táhnout za jeden provaz. Vedle výrazného stylu, pečlivého modelování proměnlivých emocí, humoru i hloubky ponoru do zvolené tematiky je snímek i výborně obsazen. Objevuje se v něm řada nových, hlavně dětských tváří – z nichž mnozí jsou neherci.
Andrea Arnold nicméně zůstává věrná svému úpěnlivému a detailnímu zobrazení světa bez zdánlivé budoucnosti, kde se vše odehrává podle opakujícího se schématu. Dospělí nemají motivaci ani vizi toho, jak zlepšit svou životní situaci nebo ke zlepšení dovést své potomky. Věrni mazáckému syndromu jen opakují to, co sami zažili, když vyrůstali v podobných rodinách, kde není důležitý školní prospěch a kde se nehraje na organizované volnočasové aktivity dětí, které si navíc ani nemůžou dovolit. Děti si ve skutečnosti dělají, co chtějí, hledají zábavu způsobem, jenž by v „lepších rodinách“ neprošel, jsou nespoutané a divoké. Publikum nechce znát jejich budoucnost, protože nebude zářná, ale autentičnost prožitků, bolesti, smutku, osamění a spravedlivého rozhořčení.
Tematická vertikála snímku je jasně daná – pohled vzhůru na letící ptáky přináší naději a osvobození. Pohled dolů – jako když Bird stojí na samém kraji střechy některé z budov –, upomíná na pád, bolest a zapomnění. Podobně vertikální je struktura společnosti, v níž se postavy ocitají – nikdo bez kontaktů, moci a peněz nepatří mezi privilegované a jen stěží se podílí na budování lepší budoucnosti. Navzdory tomu je film magicky plný drobných radostí, poetiky a naděje.