Město iluzí / Záblesky naděje
Zatímco v nultých letech se s filmovým realismem často pojil přívlastek pozorovatelský, poslední dekáda a půl čím dál silněji přináší spojení „dokumentaristického“ zájmu o zachycování přehlížených společenských jevů s empatickou, sugestivní a poetickou stylizací. Ideálem už není pozice „mouchy na zdi“, která je chladným a nezaujatým svědkem neodvratných všednodenních krutostí. Ve filmech rozdílných tvůrkyň a tvůrců jako Andrea Arnold, Alice Rohrwacher, Barry Jenkins či ze starších Claire Denis nebo Apichatpong Weerasethakul se naopak klíčem k marginalizovaným společenským skupinám a jejich problémům stává snaha o vcítění pomocí expresivních filmařských prostředků – hudby, střihové skladby, ale i herecké akce, nebo dokonce vyloženě poetických, fantaskních prvků vyprávění. Indický snímek začínající režisérky Payal Kapadia Záblesky naděje je pokračováním této tendence.
Imprese osudů
Záblesky naděje přinášejí mozaikovité vyprávění o několika ženách žijících v současné Bombaji. Pozornost se tu střídavě přenáší na každou z nich i na město samotné. Všechny tři perspektivy přitom nespojuje žádné konkrétní ústřední téma, ale jen melancholické vyznění nasáklé pocitem hluboké nenaplněné touhy. V klíčovém monologu, který provází záběry nočního života města, padne, že Bombaj není město snů, ale iluzí – je to město, kde i když žijete ve stoce, nemáte právo si na to stěžovat.
Město skutečně tvoří ideový i vizuální rámec celého vyprávění. Snímek přímo začíná sérií kamerových jízd nočními ulicemi, do nichž zaznívají krátké výpovědi obyvatel o migraci z venkova, o propastných rozdílech mezi bohatými a chudými či o těkavé atmosféře metropole, kde je třeba si zvyknout na nestálost. Film se opakovaně zastavuje u náladových momentek z městského života, nejčastěji z dopravních prostředků či rušných ulic.
Snímek vznikal v období monzunů, kdy ve městě prší a dominují mu modré a šedé odstíny, přičemž už kontrastní, tmavý obraz dává scénám snovou, nadreálnou atmosféru. Podobně působí i evokativní sound design či použité klavírní kompozice etiopské skladatelky Emahoy Tsegué-Maryam Guèbrou vycházející z blues a jazzu.
Bombaj ve filmu působí spíš jako imprese určitého místa než jako reálná lokalita a stejně vyznívají i portréty žen, na které se Kapadia zaměřuje. Dvě hlavní protagonistky, Prabha a Anu, jsou spolubydlící a zároveň pracují jako zdravotní sestry. I tohle povolání slouží k dokreslení charakteru časoprostoru, v němž se film odehrává – ve scénách z jejich pracovních směn se moderní medicína střetává s tradičním myšlením, ale třeba i s tabuizováním sexuality.
V samotných osudech hrdinek se také otiskuje ráz celé společnosti v jejích progresivnějších i tradicionalističtějších aspektech. Starší z obou žen Prabha má manžela, který však žije v Německu a se svou chotí zpřetrhal kontakt. Když jí jednoho dne přijde poštou rýžovar německé výroby, může se Prabha jen dohadovat, zda ho poslal právě on. Zároveň jako vdaná žena v tradiční společnosti neví, co si počít s nesmělými pokusy o dvoření od jednoho z doktorů. Naproti tomu hinduistka Anu má zakázaný milostný vztah s mladým muslimem. Na omezení, která ženy zakoušejí v patriarchální společnosti, film narazí ještě několikrát, ale emancipační linka rozhodně netvoří leitmotiv vyprávění.
Záblesky naděje mají spíš blízko ke klasickým „ženským“ dramatům s kořeny už v meziválečné kinematografii. Osou vyprávění jsou tragické milostné vztahy, které mimo jiné odrážejí i patriarchální strukturu společnosti. Náladu filmu nicméně určují nenaplněné touhy, často otevřeně fyzické, které se promítají i do řady senzuálních záběrů, jimž dominuje lidská kůže či povrchy zkrápěné deštěm.
Celkově lucidnímu duchu filmu odpovídá i jeho finále, v němž se děj přenese z Bombaje na vesnici, kam se přestěhuje společná známá obou hrdinek, které načas odcházejí s ní. Příznačně právě tady, v mnohem více slunném a s přírodou spjatém prostředí, dojdou touhy obou hrdinek alespoň nějakého naplnění. Oproti scénám z Bombaje se postavy na vesnici chovají uvolněněji a otevřeněji – což ovšem rozhodně nemá být chápáno jako obhajoba rurálního způsobu života, ale spíš jako dramaturgický tah. Stejně jako Bombaj i vesnice je tu především zdrojem určitého typu imprese. Je to spíš emoční než geografické životní prostředí hrdinek.
I díky svému rozkročení mezi současný „impresionistický realismus“ a tradici tlumených filmových melodramat jsou Záblesky naděje dílem, které na mnoha úrovních spojuje i konfrontuje tradici s progresivními tendencemi. Příznačné je i to, že v jádru této syntézy je znovuobjevení a aktualizace smutku, který mnohým klasickým melodramatům dominoval.
Záblesky naděje (All We Imagine as Light), Indie, Francie, Nizozemsko, Lucembursko, Itálie 2024, režie a scénář: Payal Kapadia, kamera: Ranabir Das, střih: Clément Pinteaux, hudba: Topshe, Emahoy Tsegué-Maryam Guèbrou, hrají: Kani Kusruti, Divya Prabha, Chhaya Kadam, Hridhu Haroon ad., 115 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 29. 5. 2025)