Božská skromnost i smíření / Vítěz z Cannes Un simple accident

Zlatá palma z letošního, 78. ročníku Festivalu v Cannes je údajně politická. Takové tvrzení se ozývalo bezprostředně po vyhlášení vítězného snímku – nejnovějšího filmu íránského režiséra Jafara Panahího Un simple accident (česky buď Malá nehoda, nebo Byla to jen nehoda). Hlavní porota podle něj svým verdiktem upřednostnila funkci politickou před tou estetickou, etickou nebo neotickou. Tak to totiž na první pohled vypadá, a tak se to i dobře píše.

Jafar Panahí je snad nejprominentnější íránský umělec, schopný a ochotný stát v opozici vůči represivnímu vládnoucímu režimu. Vzdor dvěma uvězněním se nehodlá ze své vlasti vystěhovat; filmy financuje pomocí externích zdrojů, a odbytiště nachází mimo vlastní zemi. Disident natolik prominentní, že nedotknutelný, ostatně proto ani mně nedalo nenapsat ve reportu z festivalu, který vyjde v příštím čísle, že je jakýmsi Václavem Havlem Íránu. Teď mě i mrzí, že jsem do té debaty přispěl, protože takové politické okolky mohou zastírat uměleckou vyrovnanost filmu i jeho nepopiratelné kvality. A i kdyby Un simple accident nevyhrál letos v Cannes hlavní cenu, je pro české publikum eminentně zajímavý přinejmenším ze dvou důvodů.

Váhavý anděl pomsty

Exponovaný hlavní hrdina celé první části filmu přejede psa – pouličního podvraťáka (neměl se motat po silnici). Jak to, že to udělal, a jak to, že z místa nehody odjel, se těžko vysvětluje spolujezdkyním. Těhotnou manželku ještě umluví, zato pětiletá dcerka se nechce smířit s vágním vysvětlením, že to tak chtěl bůh. A tak dcerka či bůh (nebo prostě autor) na hrdinu sešle jiný trest.

Auto se střetem se zvířetem porouchalo. Zastaví přímo před autoservisem. Ovšem těžko říct, jestli je to štěstí, protože zrovna v daném servisu pracuje muž, který se rozhodne smrt nebohého podvraťáka nelítostně pomstít. Je to samozřejmě jinak – o mrtvém psu nic neví, zato má podezření, že hrdina-hříšník je politický prominent a vyhlášený trýznitel, který urážel, bil, zraňoval i mrzačil při křivých výsleších mnoho jeho přátel i jeho samého. A je to vrah. V Íránu platí podle všeho jako na Západě oko za oko. Problém nicméně je, že zaměstnanec autoservisu, tento momentální anděl pomsty, je nejen dobrák, ale na poslední chvíli ztratí i jistotu, jestli člověk, na něhož si políčil, je vážně tím, za koho ho má. A kde teď ztracenou jistotu nabýt?

Dva důvody

První důvod užitečnosti filmu Un simple accident i jeho úspěchu pro české prostředí a publikum je jeho realizační skromnost, produkční, režijní i scenáristická úspornost. Takový film by mohl snadno vzniknout i u v Česku a nestál by mnoho. Podobně metaforické a nízkorozpočtové filmy, jako je Un simple accident, vznikaly i v tuzemské kinematografii. Příklady za všechny jsou možná O slavnosti a hostech, Dům pro dva nebo Vojtěch, řečený sirotek.

Miniatura šesti postav představených šesti neznámými, ale režisérově tvůrčí intenci zcela oddanými herci. Hrající rekvizity v podobě dodávky, bedny, do níž se vejde člověk, a lopaty. Lokace dobře dostupné, z velké části reály, exteriéry… Příslib externích peněz možná Panahímu pomohl film napsat, připravit a roztočit, je ale zřejmé, že peníze dorazily definitivně zejména až ve chvíli, kdy už bylo dílo hotovo. Samotné natáčení se bez nich obešlo. Úspornost formy umožnila nezávislost na velkých financích i filmařských „serepetičkách“, které si lze objednat v půjčovnách k vytvoření dojmu profesionality. 

V důsledku se ve filmu krkolomně neilustruje, co je ve scénáři, ale scénář samotný je napsaný s ohledem na možnosti, v nichž půjde film udělat. „Skromný“ scénář je napsaný především „Ezopovým jazykem“, aby byl nepolapitelný ve své metaforičnosti. Aby byl univerzální zábavnou hříčkou: nelítostný kat si vyslouží kata, jenomže co čert nechtěl, ten druhý kat je příliš svědomitý, a ještě k tomu dobrák. Scénář napsaný tak, aby byl zábavný i pro ty, jimž nedostatek odstupu nedovoluje prožít i všechny skryté vrstvy od bolesti po portrét lapení ve spirále smrti, která teď Blízkému východu vládne. 

Jak tomu rozumět

Že canneská porota letos udělila hlavní cenu dílu produkčně nejskromnějšímu, je velký rozdíl proti minulým ročníkům. Oproti štědře penězi zalitému loňskému vítězi Anora i vzornému, z veřejných peněz obratně poskládaném europudinku Anatomie pádu, který zvítězil před dvěma roky. Největší a asi jediná „produkční hodnota“ Panahího filmu bylo renomé režiséra. Mnozí elitní kritici kvůli tomu na festivalu nad filmem ohrnovali nos. Pro Francouze je to snímek málo stylový, příliš „východní“, byť právě takový typ filmu je tím jediným, čemu z Východu rozumějí či jsou ochotni porozumět. Ale hlavně pro to stojí za to si Panahího film najít. Vidět ho. 

A teď ten druhý důvod. Ačkoliv kvůli nutnosti neprozradit nic podstatného z děje musí zůstat v náznaku. Panahí totiž hraje neobyčejně obratnou hru s tématem smíření a to způsobem, který zcela dominuje i českému filmovému vyprávění. Antagonista děje, tyran, týrá svou oběť. Oběť, protagonista, týrání trpně snáší – prociťuje, prožívá, přemýšlí, připravuje odvetu, jedná. Následně, patrně po zvážení všech plusů a minusů, odvetu zastaví a tyranovi odpouští. To je velká katarze nejčastějšího českého příběhového rámce. Někdo by si navíc neodpustil dovětek, že tyran ono odpuštění ke všemu ještě navíc velkoryse přijme. Ne snad, že by se omluvil, je to spíš prostor pro sebezpyt. Uzná, že týral, ale zároveň na to měl vlastně díky své výjimečnosti právo. K jakému verdiktu nakonec dojde Panahí v Un simple accident tak nabízí i pozoruhodné srovnání s českými verzemi smíření.