Editorial 159
To nejsem já, oznamuje v názvu svého posledního filmu režisér Leos Carax. Počin původně určený pro nakonec nerealizovanou výstavu v Centre Georges Pompidou, klasifikovaný jako autoportrét – jenž se měl ohlédnout za režisérovou kariérou – čtyřicetiminutová koláž poskládaná z (nejen) Caraxových celovečerních filmů, dobových dokumentů a epizod zahraných jeho alter egem Denisem Lavantem a doprovázená režisérovým monologem, v sobě už konfrontací názvu a formy nese zásadní a záměrně zviditelněný rozpor. Avizuje, že nenabídne snadné odpovědi.
Kdo je Leos Carax, co ho formovalo, co formovalo jeho filmy, jeho vnímání? Kde je Leos Carax? Lehce, ale přiléhavě nadneseně lze říct, že Leos Carax je film. Jeho hluboká, vášnivá, necynická, neanalytická zamilovanost do samotného média – jehož povahu ve svých filmech na mnoha úrovních tematizuje a rozkrývá – ho jednoznačně odlišuje i v moři cinefilů. Stejně jako jeho v podstatě geniální schopnost vnímat film na „molekulární úrovni“ v jeho hranicích a s lehkostí ho posouvat mimo ně. Čiré opojení, které ve mně vzbudily jeho Holy Motors nebo Annette, cítím doslova fyzicky v kostech ještě teď.
Na projekci v Městském divadle během loňského karlovarského...