Leos Carax a molekuly filmu / Editorial 159
To nejsem já, oznamuje v názvu svého posledního filmu režisér Leos Carax. Počin původně určený pro nakonec nerealizovanou výstavu v Centre Georges Pompidou, klasifikovaný jako autoportrét – jenž se měl ohlédnout za režisérovou kariérou – čtyřicetiminutová koláž poskládaná z (nejen) Caraxových celovečerních filmů, dobových dokumentů a epizod zahraných jeho alter egem Denisem Lavantem a doprovázená režisérovým monologem, v sobě už konfrontací názvu a formy nese zásadní a záměrně zviditelněný rozpor. Avizuje, že nenabídne snadné odpovědi.
Kdo je Leos Carax, co ho formovalo, co formovalo jeho filmy, jeho vnímání? Kde je Leos Carax? Lehce, ale přiléhavě nadneseně lze říct, že Leos Carax je film. Jeho hluboká, vášnivá, necynická, neanalytická zamilovanost do samotného média – jehož povahu ve svých filmech na mnoha úrovních tematizuje a rozkrývá – ho jednoznačně odlišuje i v moři cinefilů. Stejně jako jeho v podstatě geniální schopnost vnímat film na „molekulární úrovni“ v jeho hranicích a s lehkostí ho posouvat mimo ně. Čiré opojení, které ve mně vzbudily jeho Holy Motors nebo Annette, cítím doslova fyzicky v kostech ještě teď.
Na projekci v Městském divadle během loňského karlovarského festivalu jsem – alespoň mám ten pocit – při sledování To nejsem já (2024) na chvíli usnula. Zmizela jsem do jiné říše a pak se vynořila v proudu obrazů, přesně na tom správném místě. Mikrospánek se stal přirozenou součástí filmu, aniž by se zážitek nějak zpřetrhal či znehodnotil. Není to přitom dokladem nesoudržnosti a rozpojenosti Caraxova díla, ale dalším důkazem jeho jedinečné fluidní povahy a propojení i s individuálními zkušenostmi toho, kdo se dívá. To nejsem já – jak je zřejmé – není typický portrét. Pro někoho může dokonce znamenat střet s neproniknutelnou audiovizuální kakofonií, kterou (zdánlivě) mohou rozklíčovat jen ti, kdo Caraxovo dílo a jeho metodu už znají. Stejně jako každý Caraxův film je ale i tento událostí.
O jednotlivých snímcích tohoto francouzského režiséra jsme v Cinepuru psali, teď jeho osobnosti a tvorbě věnujeme celé téma. Od jeho studijních let, přes trilogii o Alexovi a temnou Polu X, po zjevení Holy Motors a muzikál Annette, kterým se obloukem vrací ke svému debutu Když chlapec potká dívku.
Chlapec – byť už odrostlejší, s hlavou prasete a na Žižkově, nikoli v Paříži – potká dívku i v animovaném filmu Hurikán, který nedávno získal další diváckou cenu – tentokrát na festivalu Anifilm. Jeho režisér Jan Saska je dalším filmařským „hostem“ v rubrice Kamera-pero, kde píše o své metodě a inspiraci Hajaem Mijazakim, kterou jde najít, díváte-li se dobře, i ve výjimečném Hurikánovi.
Oprávněnou pozornost vzbudil i dokumentární debut Marie-Magdaleny Kochové Ta druhá. Právě této režisérce, kterou se rozhodně vyplatí sledovat, je věnován Český talent. Rubrika Soundtrack je tentokrát rozkročená více než obvykle. Julia Pátá se zaměřila ne na jeden film, ale na hudbu k celé filmografii britské režisérky Andrey Arnold. Recenzi jejího nejnovějšího snímku Ptáče si pak můžete přečít na webu Cinepuru, kde průběžně vycházejí další aktuální texty – včetně kritik a reflexí filmů a seriálů, jež se nevešly do čísla.