Svět na houby / The Last of Us 2
Zahnívající torzo příběhů o zombies se na přelomu tisíciletí dočkalo své reanimace a prorostlo s postapokalyptickým subžánrem, kde kráčí především o další osudy přeživších. Ve filmech jako 28 dní poté nebo komiksové sérii Živí mrtví už nešlo pouze o přehlídku spektakulární likvidace mozkuchtivých monster, ale vrstevnatější vyprávění, která se od přímočaré satiry konzumního života posunula k otázkám, co zbývá z humanity v dobách po naprosté změně paradigmatu.
Na rozdíl od jiných populárních – a vznešenějších – monster, jako jsou upíři, vlkodlaci nebo cenobité, bývají motivace zombies neměné a jsou odrazem toho, co se s lidstvem děje, pokud ztratí duši. Vznikla řada děl, která se odklánějí od antropocentrismu, zabývají se otázkou zodpovědnosti nebo environmentálními tématy. Například ve španělské románové trilogii Manela Loureira Apokalypsa Z musí hlavní hrdina ochránit svého zrzavého kocoura, zatímco v románu Království Dutců od Kiry Jane Buxton sledujeme zánik lidstva z pohledu zvířat a hlavním vypravěčem se stává ochočená vrána americká. Scény, v nichž se různé zvířecí druhy pokoušejí spolupracovat na záchraně svých soukmenovců, kteří zůstali uvěznění v domácnostech se svými zombifikovanými páníčky, pak radikálně rozšiřují pole empatie a staví člověka jako druh do krajně nelichotivé perspektivy.
Zároveň v těchto ambicióznějších zombie příbězích nejde o globální rozměr konce světa, ale hlavně o jedince či jeho vztah ke komunitě a bližním. Vyhrocené časy pak přinášejí vyhrocená dilemata. Pašerák Joel ze seriálové adaptace videoherní franšízy The Last of Us se v závěru její první série rozhoduje, zda obětovat dívku Ellie, jež mu nahradila tragicky zemřelou dceru, nebo poslední zbytky lidstva, které zatím nákaza houbou Cordyceps neproměnila v agresivní monstra. Ellie je totiž vůči ní imunní, ovšem vývoj vakcíny by znamenal její smrt. Joel však není hrdinou, kterému záleží na spáse světa, ale postavou poháněnou traumaty, takže rozhodnutí upřednostnit milovanou osobu pro něj vlastně nepředstavuje Sofiinu volbu.
Apokalypsa vztahů
Akt bezpodmínečné lásky je ale zároveň grandiózní lží a počátkem vzájemného odcizení, protože Joel nedokáže Ellie přiznat, že o žádných dalších imunních lidech není nic známo ani koho všeho musel při její záchraně zavraždit. Pět let poté žijí ti dva ve wyomingském městečku Jackson, které spravuje Joelův bratr Tommy, a doby, kdy společně putovali rozpadající se Amerikou a vyprávěli si pubertální vtipy založené na slovních hříčkách, jsou nenávratně pryč.
Z toho, co o světě The Last of Us víme, je Jackson jednou z posledních enkláv, které se nepropadly do chaosu bezuzdného násilí. Jeho obyvatelé se snaží zachovat lidskost a řídit se demokratickými principy předpandemických Spojených států. Život zde plyne v podivném bezčasí jakési konečně pospolné společnosti, kde musí každý podle svých schopností přiložit ruku k dílu, ale zároveň zbývá čas hledět ke hvězdám a vítat nový rok folkovými písněmi.
Je paradoxní, že prostředí Jacksonu navozuje romantické představy o městečku plném kovbojů, kteří by si to nejraději rozdali se zombíky v pravé poledne. Individualistický western se svým étosem expanze do nových teritorií totiž vždycky narazí na postapokalyptickou realitu, v níž se mohou každou chvíli z okolních lesů vyřítit hordy nakažených, a blaho společenství proto musí být nadřazeno potřebám jednotlivce.
Právě otázky po smyslu komunit, toho, co obnáší být jejich součástí, nebo jakým důsledkům čelí jedinec, který se rozhodne jejich pravidlům vzepřít, patří k ústředním tématům hry i seriálu. Pro Joela, který si v závěru první série začal uvědomovat úbytek svých fyzických sil, se Jackson nakonec stává místem jakéhosi smíření, kde může hrát na kytaru, vyřezávat ze dřeva figurky sov a trousit nerudné poznámky o tom, že město už nemůže přijímat další uprchlíky, když zdrojů není nazbyt. V devatenáctileté Ellie naopak narůstá frustrace z absence smyslu, protože jí byl ukraden status poslední naděje lidstva a netuší, jak se vypořádat s tíhou Joelovy lži.
Síla videohry spočívá v nečekaných proměnách perspektiv, nad nimiž nemáme kontrolu, protože si nelze zvolit, za koho budeme hrát. Postoupit dál a rozšířit si obzor je často možné jen prostřednictvím pohledu, o který jsme vůbec nestáli. Dokud ale na tuto změnu hlediska nepřistoupíme, jako by nám celkový obraz stále unikal. Hned několikeré bolestivé zlomy v sequelu hry, jejíž fragmenty právě nejnovější série The Last of Us rozvíjí, staví konání postav do nového světla. Po mnoha hodinách hraní a sžívání s Ellie se třeba musíme bez varování naladit na příběh její antagonistky. A podobné zvraty přicházejí i v seriálu, když Joela brutálně popraví mladá žena Abby, která se mu mstí za to, že během záchrany Ellie chladnokrevně zavraždil jejího otce.
The Last of Us se tak hned v počátcích druhé série definitivně stává příběhem Ellie, která se vydává se svou přítelkyní Dinou navzdory nesouhlasu komunity pomstít do dalekého Seattlu, kde se údajně Abby a její lidé zdržují. Napětí vyvolané náhlou proměnou hlediska umocňuje chaos a roztříštěnost světa, který skončil a je obtížné se v něm orientovat podle starých pravidel. Přehled tu lze získat jedině vystoupáním na nejvyšší budovu v okolí, informace se předávají ústně nebo čtením papírových map. Postavy tak chtě nechtě prožívají jakousi vyhrocenou přítomnost, kdy jsou schopny plánovat nanejvýš za horizont dvou městských bloků.
Samotářky v Seattlu
Tvůrce videohry Neil Druckmann a showrunner Craig Mazin dokážou v pravou chvíli sdělit to podstatné. Mají cit pro to, kdy je vhodné věrně připomenout ikonické momenty hry, případně doříct či rozvinout, co v ní bylo jen letmo načrtnuté nebo jsme to minuli bez povšimnutí. V seriálu se ale objevují i zcela nové postavy, jako například vyhořelá terapeutka Gail, na jejíchž bedrech leží duševní kondice celého Jacksonu.
Mazin je typ pragmatického televizní tvůrce, který umí svou práci prodat vystupováním v nejrůznějších podcastech a zároveň se upozadit při adaptování existující látky. Minisérie Černobyl, na níž si udělal jméno, místy ještě působila sterilně, jako by hrál Tetris s motivy, postavami i náladami. Především druhá série The Last of Us je ovšem vynikající v provázaní původního a nového i v práci s exponovanou otázkou perspektivy nebo návraty do minulosti postav.
Videoherní sequel ani jeho seriálová adaptace přitom nejdou vstříc fanouškům, ale jsou působivým cvičením ve schopnostech vcítění. S Joelem, jehož navíc ztvárnil Mirek Dušín současného Hollywoodu Pedro Pascal, bylo navzdory jeho pochybné morálce snadné sympatizovat. Přes jeho temnotu se pro něj Ellie stala z pouhého nákladu, který je nutné dostat na místo určení, člověkem, na němž mu záleží. Na Elliinu neústupnost, s níž se rozhodne podniknout svou sebedestruktivní misi, se napojuje hůř, byť jsou si ti dva podobní nejen svou neschopností číst okolí. Ellie má třeba možnost navázat plnohodnotný vztah s Dinou a vytvořit s ní novou rodinu, která by možná zacelila i ránu po Joelově ztrátě. Vytrvale však ignoruje veškeré náznaky toho, že by to bylo možné, protože je zaslepená vztekem a touhou po pomstě.
V pojetí Belly Ramsey se Ellie stává hrdinkou, v níž navzdory hloubce jejího zranění a smutku proudí život. Při promýšlení jejího charakteru Ramsey uplatnila svůj komediální talent a tato spratkovská poloha Ellie sedí. Její obrannou slupku tvoří obhroublý humor, vzdorovitost a hlučnost, s níž dřív koná, než myslí, a to, že se v nouzi až příliš často objeví pomocná ruka jejích přátel, vnímá jako samozřejmost. Touha ničit dělá z Ellie tragickou figuru ztracenou v koloběhu takřka starozákonního násilí, živeného hříchy otců.
Tři dny, které s Dinou v Seattlu stráví, připomínají pobyt v předpeklí. Oblohu křižují blesky a jeho troskám dominuje neustávající déšť, bahno a bující vegetace, která si vzala městskou krajinu zpět. Je to válečná zóna, kde je člověk člověku vlkem a v nepřehledném terénu se vzájemně mučí a vraždí různé frakce. Armáda Vlků svádí bezúčelný boj s tajemnými Serafity, kteří se vědomě vzdali i posledních zbývajících technologií a uctívají bizarní Prorokyni. Ovšem bez ohledu na to, kdo ovládá nemocnici a vlastní generátory elektřiny, zde všichni podlehli divošství.
Při bloumání ztichlými místy masakrů i dávných spočinutí, jež představují zpustlé obchody s gramodeskami, knihovny nebo koncertní sály, se stále vrací otázka, kdo vlastně ti poslední z nás jsou. V titulu slavné franšízy se mísí vznešenost s defétismem, čímž připomíná polemiku spisovatele Cormaca McCarthyho v jeho postapokalyptickém románu Cesta, kde se zamýšlí nad tím, zda budou mít konečné slovo ti, kdo přijali krutost jako jediný možný dovětek lidství, anebo svět přece jen není úplně ztracen díky vytrvalosti těch, kteří se rozhodli nést za všech okolností světlo. Přinejmenším závěr druhé série The Last of Us v tomto ohledu příliš optimismu nenabízí.