Médium, které vám všechno odpustí / To nejsem já
Máme-li věřit úvodnímu slovu nového filmu Leose Caraxe, pak To nejsem já byl natočen na zakázku muzea pro výstavu, která nikdy nevznikla. Carax měl vytvořit krátký film, který odpovídá na otázku „Jak na tom momentálně jste, pane Car…?“ V esejistickém středometrážním tvaru, který vznikl pod záštitou společnosti CG Cinéma, jež produkovala i tvůrcův předchozí film Annette, ale není radno slepě důvěřovat čemukoli. Ani jeho názvu, který zní jako variace slavného Magrittova obrazu Toto není dýmka. Stejně jako dýmka, která je tu navzdory názvu skutečně vyobrazená, i Leos Carax v labyrintu původních i převzatých záběrů provázených jeho chraplavým, kašlavým hlasem někde je a snaží se mluvit tak upřímně, jak mu to iluzivní povaha audiovize dovoluje. Název To nejsem já lze ale chápat i jinak. Může se týkat i tématu, o kterém Carax ve svém snímku mluví především, totiž o filmovém médiu.
Francouzský režisér řadu nejsilnějších scén svých filmů postavil právě na zpřítomňování rozdílů mezi žitou skutečností a filmovým vyprávěním a obrazy. Jeho postavy jako by nežily v „reálném světě“, ale ve filmovém médiu. Zpochybňující sdělení v názvu jeho nového díla se možná vztahuje právě k filmu jakožto instituci, která se rozpustila do všudy přítomného uragánu audiovizuálních obrazů, jež navíc už dávno nepoužívají stejné technologie a tím pádem nemají stejnou „ontologii“ jako filmový záznam. Snímek jako by ohledával právě tenhle posun z pozice Caraxe coby francouzského cinefila, „bílého heterosexuálního muže dvacátého století“, jak se sám ve filmu tituluje. A dělá to způsobem, který je mu dlouhodobě vlastní – pomocí poetických metaforických monologů a provokativních iluzionistických triků.
„Film je médium, které vám všechno odpustí,“ tvrdí jeden z titulků, jimiž Carax doprovází sled obrazů. Následně to dokáže na několika úrovních. Ukazuje obrazy reálných krutostí korunované nesnesitelným pohledem na tělo utopeného dítěte vyplavené na pláži a zachycené lhostejným objektivem, ať už na filmový nebo digitální materiál. Inscenuje hranou scénu, kde matka vypráví svým dětem pohádku o hodném panu Hitlerovi. Mluví o Romanu Polanském jako o dalším „bílém heterosexuálním muži dvacátého století“, který přišel o část rodiny během Šoa, který ztratil těhotnou manželku během masové vraždy a který „znásilnil mladou dívku“.
Filmový záznam je amorální a snese všechno – zděšení, pohoršení a lítost jsou jen v oku diváctva. Přesto ale Carax dělá mezi obrazy rozdíly dané právě jejich ontologií. Digitální obraz totiž, na rozdíl od toho filmového, nemrká. Lidské oko nicméně, jak Carax připomíná, mrkat potřebuje, aby neosleplo. Takže dnešní digitální nemrkající obrazy usilují právě o to, aby nás oslepily.
Kdybychom se na podobné úvahy dívali argumentačně, jsou samozřejmě naprosto iracionální. Stejně iracionální jsou ale všechny Caraxovy filmy. Jeho postavy a jejich problémy jsou zpravidla chimérické, ale právě v tom je jejich upřímnost – přiznávají, že nejde o skutečné lidi, ale o barevné skvrny promítané na filmové plátno. V současném světě, kde se kvůli všudypřítomnosti audiovize tenhle rozdíl stále více stírá, ale nabývají na důležitosti. Ostatně i proto Carax nechává kolabovat privátní a veřejné druhy záznamů.
Filmové záškodnictví
Když mluví o svém otci, ukazuje fotografii z filmu The Crowd nebo portrét Dostojevského – myslí tím samozřejmě své duchovní, umělecké otce. Ale zároveň zpřítomňuje otázku, co má vlastně větší vliv, zda životní zkušenost, nebo mediální virtuální realita. Když mluví o své dceři, ukazuje záznam, který s ní natočil na mobilní telefon, ale i obrazy dcer a otců z cizích filmů či ze svého vlastního snímku Annette. Klade tak vedle sebe reprezentaci, kterou konzumoval, realitu, kterou zdokumentoval, a vizi, kterou na základě své zkušenosti jako umělec stvořil.
Celý film přitom rozhodně není pojatý jako traktát nějakého uceleného názoru. Spíš jde o volné pásmo dílčích postřehů, se kterými je třeba se při sledování tvůrčím způsobem vyrovnávat. Formálně, ale v jistých ohledech i obsahově připomíná některé pozdní esejistické filmy Jeana-Luca Godarda, konkrétně Sbohem jazyku, který také zkoumal otázky spojené s privátními obrazy či s médii a komunikací.
To nejsem já je ale hravější, éteričtější a více záškodnické – není v něm tolik analytičnosti, potřeby dekonstrukce a také jistého intelektuálního narcismu. Carax jako by se ještě více než Godard toužil rozpustit ve filmových obrazech, nebýt tím, kdo skrz ně mluví, ale tím, kdo do nich po vzoru iluzionistů mizí.
To nejsem já (C'est pas moi, Francie, 2024) režie: Leos Carax, scénář: Leos Carax, kamera: Caroline Champetier, zvuk: Lucas Doméjean, hrají: Leos Carax, Denis Lavant, Nastya Golubeva Carax ad., 41 min,