KVIFF: Český Sbormistr je noční duch, ne král. Soutěži ale kralovat může

Sbormistr nezačíná titulkem „podle skutečných událostí“ ani nekončí informativními odstavečky, v nichž bychom se dozvěděli, jak to v reálu bylo dál. Kauza Bohumila Kulínského a jeho znásilňování nezletilých sboristek je pro film podstatnou referencí, ovšem jen do určité míry. Není zde důležité, jak přesně se vše počátkem devadesátých let v souboru Bambini di Praga odehrálo, ale za jakých okolností, podmínek a vztahových konstelací k tomu mohlo dojít. Nejen tehdy a tam, ale kdekoli a kdykoli.

Reálný případ, tentokrát neuskutečněný atentát na někdejšího komunistického prokurátora, rezonoval také v předchozím hraném filmu scenáristy a režiséra Ondřeje Provazníka. Staříky ještě Provazník vytvořil v tandemu s Martinem Duškem, který do kuriózního příběhu důchodcovské pomsty zřejmě vnesl poťouchlost a hořkou ironii, patrnou i v Duškových samostatných dílech (portrét sudetského tunera K oblakům vzhlížíme). Ve Sbormistrovi o žádném zlehčování nemůže být řeč – vzhledem k choulostivému námětu celkem pochopitelně. Co naopak oproti přímočařeji narýsovaným Staříkům přibývá, je citlivost vůči obtížně popsatelným dynamikám, v nichž následně dochází k odsouzeníhodným přečinům. Ať už jde o dynamiky mocenské nebo zkrátka mezilidské a kolektivní. Právě v jejich soustředěném zachycení je film výborný.

Filmy inspirované skutečnými událostmi mívají blízko k melodramatům – věnují se obětem nějakého útlaku a směřují k dojímavé nápravě historických křivd. Nezřídka se s tím pojí víceméně černobílé rozčlenění na utlačovatele a utlačované, jelikož právě tak lze za bolestivými událostmi snáze udělat tlustou čáru. Sbormistr toto základní rozvržení sil respektuje. Ostatně už z upoutávky je zjevné, kdo má být predátor (šéf souboru Vítězslav Mácha) a kdo jeho oběť (třináctiletá ingenue Karolína). Zároveň ale film povahu těchto pozic prokresluje a vrství. Máchu a Karolínu role predátora a oběti nedefinuje zcela, byť přesto naprosto zásadně.

Mácha s vzezřením na pomezí Ježíše a Charlese Mansona kolem své kořisti od počátku krouží. O svých mimoprofesních záměrech a myšlenkových pochodech nicméně nikdy nemluví a v tomto zůstává zpola průhlednou enigmou. Z jeho vystupování je navíc od začátku patrné, že není stoprocentně suverénní manipulátor, ale spíš muž, kterému se v pozici moci naskytly určité příležitosti, on jim podlehnul a zneužil tak svoji autoritu. Sošný Juraj Loj postavě sbormistra od začátku dodává okamžité kouzlo, jež ale scénář zároveň chytře podlamuje. Vyobrazuje jej jako trochu nesmělého, neohrabaného řečníka („Nejsem moc na proslovy“, utrousí před koncertem) nebo jej nechává plaše se ošívat, když se má před děvčaty ze sboru uvolnit a něco předvést nebo s nimi jít na večírku tančit.

Nemyslím, že by film takto sbormistra omlouval nebo přenášel vinu na stranu dívčího kolektivu. Spíš otevírá prostor k nuancovanější interpretaci, která nestojí jen na odsouzení Máchy, ale musí si všímat dalších souvisejících působení, jevů, faktorů. Film tak znemožňuje dělat triviální soudy, protože kdybychom chtěli poctivě zrekapitulovat, jak k celé anabázi došlo, nestačilo by říct jedno nebo druhé, ale taky třetí, čtvrté, páté. Že si sboristky čárkují, kolikrát se na ně jejich vedoucí dlouze zadívá, jelikož samy dobře vědí, že jejich úspěch zdaleka nezávisí jen na pěveckých kvalitách. Nebo že se závistivě pošťuchují a dělají si naschvály, díky kterým pak Mácha může šikanované dívky o samotě uchvátit jako jejich mesiáš.

Skrze Karolínin postup sborem pak zjišťujeme, že toto nezdravé prostředí je především výsledkem jeho sektářského nastavení s několika iniciačními fázemi. Elitní pozice v něm je totiž těsně spjatá s přechodovými rituály, při nichž se dívky s Máchou (nebo už vlastně spíš s Vítkem) více sbližují. Třeba jen s něčím tak zdánlivě neškodným, jako je tykání a symbolická kapka červeného, z nějž pak ale snáze vede cesta k hrubšímu narušení osobních hranic. A to za mlčenlivé přítomnosti starší asistující učitelky, která by si nepřístojností mohla všímat, ale zřejmě si jich z obav o práci všímat nechce.

Kvality filmu nicméně nejlépe vynikají ve způsobu, jakým všechny tyto vnitrosborové mechanismy a poměry neokázale zapouští do inscenačních postupů, výtvarné koncepce, herectví a hudební dramaturgie. Pěvecký trénink i samotná vystoupení přirozeně nestojí jen na hlasových performancích, ale také na oboustranně zaujímaných pohledech: sboristky upřeně zírají na svého dirigenta, ten zase svěřenkyně nazpět kontroluje ostřížím zrakem. Právě opakující se scény sborového zpěvu snímek využívá k nejsugestivnějšímu vyjádření posunů ve vztahu Máchy a Karolíny. Neokázalost a samozřejmost, s jakou debutující neherečka Kateřina Falbrová přechází z obdivného a nadšeného k zaraženému až zdecimovanému pohledu, je obdivuhodná.

Neméně promyšlená je také práce s barvami, kostýmy a výpravou obecně. Sbormistr začíná v důsledně tyrkysovo-oranžovém retro stylu, tedy v jednom z nejotřepanějších, na oko konejšivých schémat. S tím, jak se před Karolínou otevírá svět sboru, do nějž předtím nahlížela jen přes svoji starší sestru Lucii, se ale zvolna proměňuje a rozvolňuje také barevná paleta. Na krkonošském soustředění se najednou do vlněných svetrů prolamují žlutá nebo fialová, newyorský výlet probíhá ve znamení osudově kontrastujících černé, bílé a červené. Bílá je obecně barvou, která nejviditelněji přibližuje postavy k sobě, se všemi rizikovými důsledky. Ručníky, jimiž se učitel i zpěvačky omotávají při saunování (dalším iniciačním rituálu), všechny vizuálně sjednocují a pomáhají vytvářet dojem, že dříve viditelné rozdíly a bariéry najednou padly.

Se stejnou intenzitou se vyplatí naslouchat i písním a jejich textům, v nichž se nevtíravě, byť přesto s osudovou silou odráží vývoj děje. „Nechoď sestro, nechoď do kostela,“ zpívá se varovně v úvodní valašské lidovce Byla cesta, byla ušlapaná. Když pak na znatelněji rozjíveném večírku zaznívá devadesátková rocková klasika Sbírka zvadlejch růží, její sloky v kontextu celého příběhu předznamenávají něco konkrétnějšího a děsivějšího: „A ďábel se vkrádá, svý tělo neovládáš… A teď mi pláchneš, malá, budu sám.“

Sbormistr vyhlíží jako stylově konvenční až konzervativní film, což v českém prostředí bývá pro ambicióznější, středně nákladná dramata docela běžné. Většinou ale při jejich sledování mívám pocit, že jakž takž, občas i trochu upachtěně naplňují nějaký základní dramatický rámec. To pro tento film neplatí. Je sice Provazníkovým sólovým režijním debutem, nepřipomíná ale ani tak virtuózní sólo, jako výstup dobře sladěného orchestru. Cenu ve Varech má myslím celkem jistou.