KVIFF: Jimmy Jaguár je paranormální dokument. Fliegauf v něm úspěšně oživuje démona
Upřímně jsem před festivalem nevěděl, co od novinky Benceho Fliegaufa čekat. V letošním výběru hlavní karlovarské soutěže jde jistě o nejvyhlášenější jméno, jakkoli s kariérní trajektorií, jejíž nedávný vývoj nabádá spíš k rezervovanému než nadšenému očekávání.
O Fliegaufovi se zhruba před patnácti lety mluvilo jako o velkém talentu evropského filmu, v jehož stylových a tematických preferencích bylo nicméně náročné se vyznat. Vedlejší soutěž v Locarnu maďarský režisér vyhrál s ambientní Mléčnou dráhou (2007), Velkou cenu poroty na Berlinale zase získal za sociálně-realistické drama o romských dětech Je to jen vítr (2012). Od té doby žádný jeho film nezaznamenal výraznější ohlas. V Berlíně sice lehce zabodoval jeho zatím poslední snímek Les – vidím tě všude (2021, cena pro nejlepší herečku), jenže fakt, že šlo o volné pokračování nevyváženého debutu Houština, vytvářelo dojem kreativního vyčerpání. V Karlových Varech premiérovaný Jimmy Jaguár přesto dokládá, že i navzdory určité neučesanosti má Fliegauf nápadů i tvůrčí odvahy pořád habaděj.
Námět Jimmyho Jaguára a jeho palimpsestní vývoj ukazují, že i na Fliegaufovy poměry jde o nezvyklý a riskantní počin. Vše se odvíjí od filmařova intenzivního osobního zážitku při psychoterapeutické seanci rodinných konstelací, kdy prý jednu z přítomných kouček zachvátila nepopsatelná energie a rozvibrovala celý pokoj. V tento okamžik se také Fliegaufovi vkradla do hlavy nonsensová dětská říkanka o Jimmym Jaguárovi, jež následně přeorientovala směr celého jeho projektu. Místo dokumentu se spolu s věrným nevelkým štábem (přezdívaným Fliegauf Circus) rozhodl natočit drama o pomstychtivém démonovi, který ovládá lidská těla a vede je k brutálním skutkům odplaty. Tvůrcům se to zdálo jako dobrá látka pro sérii, kde by v každé epizodě zlý duch vstoupil do jiného člověka. Začali pracovat na pilotním dílu, jejž pak distributoři – a poté karlovarský festival – nečekaně přijali i jako soběstačný celovečerní film.
Tiskové materiály vydávají mikrobudgetový ráz filmu za jednu z jeho předností. Sami filmaři prý jako by byli Jimmym Jaguárem posedlí a tato obsese, přetavená v upřímné nadšení, jim přiváděla do cesty nápomocné lidi. Na výsledku jsou skromné produkční podmínky znát. Zejména fakticky nabitá, ale mírně repetitivní expozice, v níž se dozvídáme o mysteriózní vraždě srbského válečného zločince, připomene neprostříhanou hrubou verzi narychlo spíchnuté investigativy. Co je však podstatnější, jistá undergroundovost, daná nezávislou povahou projektu, dovolila Fliegaufovu cirkusu se vší komplikovaností, rozporností a neodmyslitelnou absurditou zpracovat téma, jež je dnes společensky palčivé, ale většinově stále vytěsňované a stigmatizované: téma paranormálních bytostí a jejich vztahu ke všeobecné krizi autorit a víry.
Jimmyho Jaguára soudě dle prvních reakcí nečeká vřelé přijetí a rozumím tomu proč. Zmíním ale dva důvody, které v mých očích dělají z filmu mimořádně pozoruhodné, důležité a veskrze originální dílo. První důvod spočívá v neotřelé estetické a žánrové hybriditě snímku, který emuluje konvence výkladového, potažmo reportážního dokumentu, pozvolna je čím dál více rozmělňuje a skrze setrvale přítomné hororové prvky se přiklání až k tropům home invasion filmů. Srovnání s dnes už klasickým found footage hororem Záhada Blair Witch se nabízí, není ale moc přiléhavé. Zatímco Blair Witch využívala kvazidokumentární styl k tomu, aby nás pohltila, vyděsila a aspoň nakrátko přesvědčila o své autenticitě, Jimmy Jaguár nic moc nepředstírá a adoptuje doku postupy s plným vědomím, že jde o fabrikovanou fikci. Přestože totiž Fliegauf tvrdí, že nad jeho filmovým mindfuckem je nejlepší nepřemýšlet a nechat se jím intuitivně ovládnout, ve skutečnosti je snímek cenný i tím, že postupně nabývá tvaru vícehlasé, lehce sociologizující výpovědi.
Přisuzovat sociologické kvality okultně laděnému filmu o skupince podivínských individuí zasažených temnou entitou s maskulinní (i když občas také femininní) energií se může zdát přemrštěné. Kromě toho, že se Fliegauf rozhodl snímat reportážním způsobem herce a herečky (mezi nimi i Juli Jakab, známou ze Soumraku Lászla Nemese), přizval si na plac také odborníky na četné, volně související expertní oblasti (kriminologii, psychiatrii nebo právě sociologii) a stylem mluvících hlav je natočil, jako kdyby se vyjadřovali ke skutečné démonské kauze. Od antropoložky Vilmy Fözy pak zaznívá pro význam filmu klíčové sdělení, tedy že kult shromážděný okolo Jimmyho Jaguára bychom v jiném kulturním, například africkém kontextu vnímali jako samozřejmý výraz tamních společenských projevů a zvyklostí. Co považujeme za skutečné, anebo naopak za výplod choré imaginace, se proto mění v závislosti na tom, kam a odkud se na to díváme. Jedním z důvodů, proč zvěsti o démonech, ale také o UFO a dalších paranormálních jevech, považujeme za neslučitelné s takzvaně západním světem, je proto, že odporují jeho ideovým východiskům: vědecké racionalitě nebo materialistické představě o realitě.
Fliegauf – sám zjevně zasažený okultními nebo takzvaně ezoterickými proudy – pak k báchorce o Jimmym (jeho následovateli familiárně přezdívaném Džej) přistoupil se vší seriózností člověka, který je podobnými fenomény fascinován, a přitom si uvědomuje jejich nepřenositelnost a nevysvětlitelnost. Jak ve filmu podotýká terapeut Sándor, pro posedlé členy Džejova kultu může být Jimmy skutečný a my nemáme jak zjistit, zda tomu tak určitě je, nebo není. Lze dokonce říct, že čím více lidí Jimmyho přítomnost pociťuje, čím intenzivněji v ni věří a přivádí svým chováním do světa, tím reálnější Jimmy je. A film si dává záležet na tom, aby tuto posedlost nelíčil jako individuální či kolektivní poblouznění, ale jako jev zaplňující určité hodnotové, myšlenkové a pocitové vakuum. Pokud mají něco jednotliví posedlí – v dětství týraný Vejce, bývalá modelka Róza nebo sektářský kápo Marci Balfi – společného, je to jejich nedůvěra v systém a jeho vůdčí figury. Ať už válečné generály, vrcholné politiky nebo titulované šéfy institucí.
A tady už píšu o druhém důvodu, proč Jimmyho Jaguára považuji za pozoruhodný film. Fliegauf a jeho cirkusáci v něm dokázali nahmatat vytěsněnou, podprahově přítomnou společenskou energii a zároveň filmově zachytit, jak taková energie může přicházet k životu a stávat se čím dál skutečnější. Na tomto principu je vystavěné nejen téma, ale i struktura snímku. Na začátku sledujeme vše filtrovaně a mediovaně, prostřednictvím záznamů výslechů, prováděných hlavně s tajemným Vejcem, z nějž prý Jimmyho přítomnost vyzařuje nejsilněji. Od zrnitých záběrů, obrazovek laptopů či smartphonů se pak film zvolna přesouvá k čím dál přímějšímu kontaktu s posedlými. Ti se v reportážních rozhovorech nejprve dívají hlavně vedle kamery, kde patrně stojí autorka fiktivního dokumentu, později ale čím dál více svýma prázdnýma očima zírají přímo do objektivu. Jako by se sám film po prvotní distanci a nedůvěře stával mysteriózního dění součástí, přistupoval na hru a tím vše neuvěřitelné činil uvěřitelnějším.
Jimmy Jaguár tak nově dramatizuje myšlenky, které rozvinula už legendární Zvětšenina. Realita není jen otázkou percepce, říká závěr Antonioniho snímku se souborem mimů hrajících imaginární tenis, ale vzniká v kooperaci lidí, věcí, filmových kamer. A čím větší počet účastníků, tím skutečnější nějaký jev či situace je. Právě k tomu směřuje také Fliegaufův film. Vtahuje nás do svojí hry, až z ní spolu se spoutanou obětí nemáme jak utéct.