KVIFF: Tříhodinový film o dopadech znásilnění je vnímavý i výchovný. Důvěru v oběť nám spíš vnucuje

V úvodních scénách španělského tříhodinového filmu Až se z řeky stane moře navštěvuje mladá žena přednášky archeologie. S nikým nemluví, hýbe se jako tělo bez duše, ale výkladu lektorky naslouchá pozorně. Ta zrovna vypráví o jeskynních malbách, o kterých prý máme ve zvyku uvažovat jako o výtvorech pravěkých mužů. Snad proto, že vyobrazují lov mamutů a další zvěře, u nějž dle ustáleného narativu ženy-sběračky neasistovaly. „Jenže proč by tomu tak nemohlo být? Nemáme důkazy, že by tomu tak nebylo,“ namítá učitelka. A dodává, že právě tento feministický pohled na dávnou historii a jeho schopnost dodat vzdáleným časům současnou relevanci je pro ni podstatný.

Začátek filmu, s nímž se do karlovarské soutěže po třinácti letech vrací katalánský režisér Pere Vilà Barceló, mě navnadil. Čekal jsem intelektuálními diskusemi protknuté drama, jaké k autorské hispanofonní kinematografii neodmyslitelně patří: z poslední doby namátkou Akademie múz španělského režiséra Josého Luise Guerína nebo Trenque Lanquen argentinské filmařky Laury Citarelly. S druhým jmenovaným snímkem, který před pár lety zvítězil ve výroční anketě Cahiers du cinéma, ostatně film Až se z řeky stane moře sdílí rozměrnou stopáž. Dvě stě padesáti minut sice zdaleka nedosahuje, i tak je ale tříhodinová délka signálem nemalých ambic, zvlášť má-li jít o komorní film o traumatu ze znásilnění. Je tedy toto známka větší náročnosti a sofistikovanosti snímku? Napovídá navíc jeho soutěžní přítomnost, že se karlovarský festival o trochu víc otevírá ambicióznějším dílům, jak i v rozhovorech před začátkem přehlídky naznačoval Karel Och?

Odpověď je složitější: ano i ne. Rozprava o feminismu v archeologii má brzy po scéně z posluchárny drobné pokračování, byť o rozpravu tak úplně nejde. Letargická studentka, jejíž jméno je Gaia, se zjevuje v profesorčině kabinetu a místo konzultace plánuje oznámit, že na škole nejspíš končí. „Je to kvůli mně,“ hlesne. Vyjde najevo, že feministická perspektiva je oběma ženám instinktivně blízká, Gaia zřejmě i kvůli tomu pedagožce důvěřuje. Profesorka, která navzdory svému příběhovému významu nemá ve filmu jméno, ještě stihne poznamenat, že její (tedy feministický) přístup k archeologii není v univerzitním soukolí moc vítán. Tím však poznámky na toto téma končí. Ženský pohled na vědu obě postavy sbližuje, dál ale není rozvíjen ani komplikován. A tak je to ve snímku skoro se vším. 

Snad i proto, že mám univerzitní prostředí a s ním spojené debaty rád, mě v tomto směru film zklamal. Netuším sice, jaká je situace v archeologii, natož ve Španělsku. Minimálně v západních humanitních vědách je nicméně feministické myšlení pevně zakořeněné a patří mezi stálice odborných konferencí, studií a struktur. Film prezentuje profesorčin přístup jako ojedinělý a systémově utlačovaný a možná, že tomu tak skutečně je. Nemáme ale jak si to zkontrolovat a podložit – opoziční, a vlastně žádný jiný hlas ve vyprávění zastoupen není. Musíme této postavě (a tvůrcům snímku) věřit.

Důvěra ve stanoviska obětí útlaku je klíčová také v ústřední lince o znásilnění. A lze říct, že ji film buduje dvěma cestami: jednak časově velkorysým naladěním na prožívání Gaii a jejích nejbližších (především otce) a jednak skrze dialogy a způsob, jakým jsou vytyčovány hranice vyprávění.

První z obou cest je impozantní, odvážná a vcelku ojedinělá. Gaie jsme nablízku po dlouhé časové úseky, v nichž radikálně kontinuální styl nechává vyniknout sebemenším hnutím mysli, nepřerušenému přemítání a vzácně také emočním uragánům. Převážně jde o úseky všedního rázu, zasazené do hrdinčina domova, basketbalového hřiště, archeologických nalezišť nebo přírody, k níž Gaia vzhledem ke svému jménu nepřekvapivě tíhne. Posuny mezi dílčími částmi příběhu nejsou výslovně značené, v souhrnu jde nejspíš o měsíce, možná rok. Z těchto dlouze a vnímavě zachycených observací se pak skládá jakýsi psychologický i fyzický rentgen všech fází, ve kterých Gaia zpracovává své trauma. Otevírá se před námi portrét znásilněné oběti, který zároveň díky udržované soustředěnosti na pozvolné plynutí času nevyhlíží názorně.

Až se z řeky stane moře je proto místy ruminativní, někdy až nepříjemně. Trpělivě například sleduje ochromenou Gaiu, jak teprve přichází na to, co se jí přihodilo, tedy že ji její partner vzdor jejímu nesouhlasu sexuálně zneužil. V rozhovoru s profesorkou na archeologickém nalezišti hrdinka opakovaně odpovídá na její dotazy prostě „nevím“ a zaraženě se dívá před sebe. Ze španělského „no se“ snímek dělá téměř mantru, která dává pocítit svíravou tápavost a nejistotu žen, jež se jen pomalu vyznávají ve vytěsněných bolestech.

S herečkou Claud Hernández, představitelkou Gaii, pracuje Vilà Barceló obezřetně a minimalisticky. Výsledkem je obdivuhodně přirozený časosběrný obraz ženy, která je postupně zdeprimovaná, raněná, tiše odhodlaná a hrdě vyrovnaná. Osobnost, nálada a vitalita protagonistky jako by se jemně, a přesto hmatatelně posouvala s pouhými proměnami účesů: při výpomoci v otcově pekárně vlasy stahuje čelenka, později přibývá culík, vlasy se s plynoucí dobou prodlužují. Mezi soutěžními filmy letos vyniká hned několik ženských hereckých performancí – ta náležící Claud Hernández je vůbec nejsubtilnější a nejlépe vrostlá do držení těla a celé fýsis ztvárněné postavy.

V čem naopak Až se z řeky stane moře není tak přesvědčivý, je pokus Gaiinu zkušenost konkrétněji verbalizovat, dramatizovat a vytvářet z ní univerzálně platné exemplum. Vilà Barceló se dle svých slov rozhodl pojmout film jako nástroj k rozšiřování společenského povědomí o problematice znásilnění a zodpovědně téma vyrešeršoval. Na projektu mu asistovaly psycholožky, ke psaní scénáři si přizval ženské kolegyně, scenáristku Lauru Merino a producentku Paulu Comas.

Množství nastudovaného materiálu je na výsledku i bez vědomí těchto souvislostí znát – bohužel nejen v dobrém. Některé repliky vyznívají jako vytržené z edukativní příručky, stejně jako dramaturgie rozhovorů, která si dává za úkol nasvítit trauma ze všech možných stran a předestřít katalog typizovaných situací, otázek a odpovědí. „Tohle se děje ve stálých vztazích častěji, než si myslíš“, vysvětluje Gaie profesorka a v jejích slovech jako by prosvítaly načtené statistiky.

Přestože ale film budí dojem vyčerpávajícího poučeného vhledu, v jeho konstrukci jsou jasně postavené mantinely a mezery. Z logických důvodů je na prvním místě prožívání zneužité hrdinky, jenže protistrana – tedy bývalý přítel, který ji zneužil – se ve filmu nevyskytuje a nezískává žádný výpovědní prostor. Nebo získává, prostřednictvím někoho jiného, ale i tato část slouží hlavně k dokreslení určitého typu nedůvěřivých reakcí a v důsledku potvrzuje jednostrannost nabízené interpretace. Česká minisérie Pět let si s tímtéž motivem poradila lépe.

Nechci naznačovat, že by si snad mohla hrdinka vše vymyslet, nebo aspoň něco důležitého domyslet či přibarvit. Jako by ale film starostlivě neochraňoval jen ji, ale i nás diváky před čímkoli, co by do výchovně konstruovaného narativu nezapadalo. Film traumatickou událost neukazuje ani se k ní skrze flashbacky nevrací. Zraňující, divácky nekomfortní scény přitom obsahuje – táhlá, zoufalstvím kontaminovaná hádka s otcem je toho důkazem. Současně však film nepřipouští žádnou relevantní oponenturu a tu, která zaznívá, především diskredituje. Dohra je přitom závažná – případ končí až u soudu, kam ale vyprávění opět nezachází. Jako by tvůrci nevěřili svému diváctvu, že by protikladné, rovnocenněji zastoupené pohledy neustálo. Důvěru v oběť v důsledku nebudují a neprověřují, ale tak trochu nám ji vnucují. A tím paradoxně vybízejí ke šťouravým otázkám.

Když v závěru částečně zhojená Gaia jede se svým starostlivým otcem v autě, řeší, nakolik se může otevírat okolní realitě a potenciálně se jí nechávat negativně zasahovat. „Když si svůj vnější svět zmenšíš, dovolí ti to vnitřně růst,“ radí jí otec. Osobně jsem si při této replice říkal, jestli náhodou není chyba v titulcích. Opravdu vnitřně rosteme, když se od věcí izolujeme, když se obáváme vystavovat se novému, jinému, byť třeba nepříjemnému?

Jedním z nenápadných motivů letošního karlovarského programu je právě touha po bezpečných místech, ochranitelské stavění změkčujících bariér, důkladná selekce stimulů. Týkal se toho už v pořadí druhý soutěžní film Z lásky. V časech, kdy se skoro všichni sebezáchovně prokopáváme do pečlivě kurátorovaných, odhlučněných děr a v digitálním prostoru si necháváme čím dál víc zrcadlit jen sebe sama, mi toto nepřipadá jako šťastný postup. Film Až se z řeky stane moře k němu přes veškeré dobré úmysly a potřebnou agendu mimoděčně přispívá – a k onomu širému moři jako by ve skutečnosti ani nechtěl doplout.