Láska, politika a nejistota nejmladších generací / Cizí jazyk
Šestnáctiletá Fanny pochází z Alsaska, zatímco její vrstevnice Lena z Lipska. Obě dívky se po dohodě svých matek setkávají nejprve v Německu a poté ve Francii, aby pomohly jedna druhé a trochu se naučily cizí jazyk. Jenže se ukáže, že pro sebe budou znamenat mnohem víc. A to navzdory rozdílným životním osudům i rodinné situaci. Nebo možná právě kvůli nim. Snímek režisérky Claire Burger s citlivostí a bez uhýbání ukazuje, jak těžké je v současné době dospívání dvou politicky uvědomělých dívek, nesoucích na bedrech tíži kolektivní viny a trauma z ne příliš funkčních rodin.
Fanny přijíždí do Lipska s velkým trápením. Ve škole ji šikanují a její rodiče ji sice mají rádi, ale zdráhají se jí věřit, protože dívka si v okamžicích nejistoty ráda vymýšlí, aby upoutala pozornost. Lena se jí zprvu nechce moc věnovat. Její rodina se rozpadla, máma bojuje s nedostatkem peněz a s alkoholem, nedokázala se vyrovnat s tím, že ji opustil dlouholetý přítel. Nicméně určitá bolest, již si obě dívky uchovávají, je nakonec sblíží. Začnou se přátelit a sympatie přerůstají v romantickou i erotickou přitažlivost. Najednou jedna pro druhou znamenají víc, což s vděčností a obavami zesíleně pociťuje především „problematická“ Fanny.
Obě dívky se přitom zajímají o historii a politiku, která navíc s jejich rodnými zeměmi souvisí. Politikum je nedílnou součástí jejich životů, což platí i pro řadu jejich reálných vrstevnic a vrstevníků z generací Z a alfa. Zajímají se o důvody pádu Berlínské zdi, prohlížejí si historické fotografie, navštěvují místa, kde se dramatické události odehrávaly. A zacházejí mnohem dál. Netají se sympatiemi k ultralevicovým aktivistickým hnutím, zajímajícím se o světový mír, rovnost, spravedlnost a lásku k ostatním živým bytostem, byť se často uchylují k extrémům.
Politika jako životní volba
V mnoha ohledech se chování pubertálních dívek dá chápat jako uvědomělejší a vyzrálejší než činy jejich rodičů. Lena sama v jedné ze scén zmiňuje kolektivní vinu Němců, kterou zdědili po druhé světové válce. Obě se, navzdory věkově standardním experimentům s drogami, snaží nezapomínat na svět kolem sebe.
Problémy se nejdříve projevují v rodinách, pak ve škole i v diskusích mladých lidí. Rodiče se chovají nevyrovnaně a podléhají různým slabostem. Učitelé tolerující šikanu a mladí se navzájem obviňují z historických přešlapů svých zemí. A nakonec jsou tu problémy v celé společnosti, kde jsou jejich odkazem válečné konflikty, hladomor, utrpení či ponižování civilního obyvatelstva a zpustošená Země.
Fanny a Lena sledují videa z demonstrací a snaží se najít nevlastní sestru první dívky, patřící údajně k radikálům. Postupně se samy radikalizují a s mladickou naivitou i potřebnými „dobrými“ hodnotami se snaží kontaktovat anarchistické hnutí, kde by se Justine měla pohybovat. Claire Burger, jež s Léou Mysius napsala i scénář k filmu, se tudíž věnuje tématu, které nebývá v souvislosti s nejmladšími generacemi příliš vyzdvihováno. Ukazuje obě dívky jako spřízněnkyně Grety Thunberg, aniž by na ni tvůrkyně přímo odkazovala. Pocit sounáležitosti obou protagonistek s trpícími a nespravedlivě potrestanými je tu ovšem zřetelný.
Když všechny spasí láska
V lingvistické rovině se odráží nejen očekávaná schopnost porozumět jeden druhému, ale také možnost schovávat nepříjemná témata a vyhýbat se konfrontaci s ostatními. Přestože si Fanny i Lena dlouho dopisovaly a procvičovaly francouzštinu a němčinu, ochota a schopnost v nich komunikovat a porozumět všem nuancím, podléhá dívčiným náladám, rozpoložení či nutnosti stáhnout se. Fanny tak (aspoň zdánlivě) nerozumí hádce v Lenině rodině, kde své nepříjemné rasistické názory opakuje její dědeček, zatímco Lena se ze zkušeností z Fanniny školy snaží pochopit, proč jsou ostatní tak zaujatí proti její kamarádce.
Střídání jazyků rovněž odpovídá komfortnosti obou protagonistek vyjadřovat se těmi jazykovými prostředky, které jsou jim bližší a v nichž dokážou postihnout detaily i slovní hříčky pomáhající jim ukázat, kým ve skutečnosti jsou a co prožívají a cítí. Přejít do druhého, „cizího“ jazyka znamená udělat ústupek ve prospěch toho, na kom jim záleží. Navíc je to způsob, jak prozkoumávat nová a neprobádaná území, kde se musejí vzdát určitého pohodlí a jistot. Nakonec je to však i vyznání lásky, kdy člověk nejistě našlapuje nejen v různých sémantických aspektech, ale nakonec i v citech, přinášejících rozechvění, touhu, náklonnost, a nakonec i strach z odloučení.
Právě rodící se city obou dívek představují tolik potřebnou naději. Nevíme, proč si Fanny nese v životě tak těžké břímě, které se projevuje závislostí na lidech, jež má ráda, a nejistotou, že ji opustí. Nicméně Lena se očividně zocelila právě v rodině, kde to nikdy nijak zvlášť neklapalo. Otec se jí zřekl, Lena žila s mámou, jejím novým přítelem, jeho dětmi a za podpory prarodičů. A byť jsou obě rozdílné povahou, pojí je především empatie a potřeba naplňovat určité hodnoty jako přijímaní ostatních i s jejich nedostatky.
Claire Burger s podobnou empatií vypráví příběh mladé lesbické lásky, která se rodí ze vzájemných sympatií, soucitu a fascinace zjištěním, že v základu jde oběma zamilovaným o totéž, stejně jako obě musí překonávat podobné překážky. Nedozvíme se sice, jak jejich vztah na dálku dopadne, nevíme dokonce ani to, jestli jde o vztah, nebo o zamilování se navzdory pomíjivosti času a snad i idejí. Jenže vzájemná přitažlivost Fanny a Leny, stejně jako jejich silné přátelství, ukazuje odvahu mladých hrdinek postavit se nepříjemným okolnostem a v podstatě i celému světu s jeho bídou a utrpením. Proto tam, kde film končí, možná začíná nová naděje…
Cizí jazyk (Langue étrangère). Francie, Belgie, Německo 2024. Režie: Claire Burger, scénář: Claire Burger, Léa Mysius, kamera: Julien Poupard, střih: Frédéric Baillehaiche, hudba: Rebeka Warrior, hrají: Lilith Grasmug, Josefa Heinsius, Nina Hoss, Chiara Mastroianni, Jalal Altawil ad., 102 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 19.6. 2025).