I'm a Superman, Yes I Am / Superman
Superman Richarda Donnera z roku 1978 se dnes dá brát jako modelový případ superhrdinského hollywoodského filmu. Ne proto, že by byl ideálním vzorem nebo zlatým standardem pro následující snímky tohoto žánru. Spíš se dá říct, že nastolil a do nějaké míry i optimálně vybalancoval témata a problémy, skrze něž superhrdinské filmy posuzujeme dodnes. Základní okruhy jsou v zásadě tři. První se zabývá otázkami „věrnosti“ nového filmu vůči dosavadnímu ustálenému obrazu o dané postavě, druhý mírou a pojetím realismu a třetí reprezentací konkrétní společenské situace a konfliktů. Na stejných třech pilířích je vystavěna i reflexe nového Supermana od Jamese Gunna. Otázka, zda se tvůrci Strážců galaxie, Sebevražedného oddílu a Peacemakera podařilo znovu postavit na nohy ochromené univerzum nakladatelství DC, se vesměs řeší na posuzování právě těchto tří kritérií – nakolik je Superman autentický, zda je spíš nadsazený nebo naopak potemnělý („grim and gritty“) a jaké hodnoty vlastně reprezentuje.
Donnerův Superman přitom ani zdaleka není nejstarší hollywoodský superhrdinský film. Dokonce to ani není první hraná filmová verze Supermana. Zlomový je ale v tom, jak velkou dává diváctvu interpretační volnost. Předchozí filmové verze této postavy byly vesměs stylizovány do dětského či rodinného filmu, který vychází z válečné a poválečné éry, kdy Superman zastával roli maskota pravých amerických hodnot (jako postavu zvyšující morálku na frontě i v zázemí ho za války využívala i americká armáda). Tahle stylizace byla pořád součástí korpusu děl, k němuž se pozdější fanoušci vztahovali jako ke kanonické verzi postavy, a o realismus se autoři těchto verzí také příliš nepokoušeli – ve filmovém seriálu ze sklonku čtyřicátých let jsou dokonce scény, kde mimozemský superhrdina létá, řešeny tak, že se promění v kreslenou postavičkou a její vznášení se vzduchem je animované.
Superman z roku 1978 ale vzniká ve výrazně odlišné době – v éře kdy se „revizionistické“ období Nového Hollywoodu láme do blockbusterové éry ohlašované Čelistmi a Hvězdnými válkami. Zároveň už oslovuje generaci, která na supermanovských komiksech sice vyrostla, ale vůči americkým hodnotám je mnohem skeptičtější.
Donnerův snímek je brilantní v tom, že dělá krok stranou mimo kanonickou tradici a zvládá s postavou experimentovat. Superman, k němuž psal scénář autor Kmotra Mario Puzo, má aspekty epické ságy s velkolepým tragicky pojatým úvodem na planetě Krypton. Zároveň je to revizionistické dílo, které Supermanův/Clarkův Kentův naivní idealismus dává do kontrastu s civilně pojatým prostředím města Metropolis, jež tu připomíná reálný New York. Důležitá je tu i romantická linka mezi Clarkem a novinářkou Lois Lane, která začne v některých následujících Supermanových inkarnacích hrát zásadní roli.
Spolu s tím tu ale v řadě scén zůstává sebeshazující, někdy až campová nadsázka, ať už v postavě bondovsky pojatého padoucha Lexe Luthora ve skvělém podání Gena Hackmana, nebo v často citovaném závěru, kde Superman vrátí čas tím, že obrátí rotaci planety Země. Superman je vrstevnatý snímek, který je interpretačně dost otevřený na to, aby se nad ním dalo spekulovat, do jaké míry je tohle ještě vůbec „kanonický“ Superman.
Superman se zároveň liší od Batmana, jehož filmové i komiksové příběhy v osmdesátých letech dostaly jednoznačně gotickou či noirovou stylizaci, i od superhrdinů společnosti Marvel, kteří vznikali v šedesátých a sedmdesátých letech a od počátku byli definovaní vlastními tragickými osudy a charakterovými nedostatky. Na rozdíl od nich je jeho základní charakterovou vlastností a zároveň potenciálně jeho hlavní „tragickou vadou“ neochvějný idealismus.
Samozřejmě, Superman, stejně jako všechny ostatní superhrdinské postavy, se napříč vlastní historií vyvíjí mnohem dynamičtěji, než si je většina jeho fanoušků ochotná připustit. O to stabilnější ale je několik jeho základních atributů, bez kterých pro většinu diváků ztrácí svou esenci – Batman musí mít trauma ze smrti svých rodičů, Spider-Man musí být mladistvý vtipálek… Díky tomu se Superman od osmdesátých let, kdy komiksové prostředí ovládla vlna drsných, ponurých a cynických příběhů, stále víc stává spíš tragickým symbolem nedosažitelných ideálů, než životnou postavou.
Novější filmové a televizní verze Supermana vlastně rozvíjejí různé polohy Donnerova filmu. Snyderův Superman se vrací je pojatý jako feel good snímek, který na film z roku 1978 přímo navazuje. Seriál Lois & Clark: The New Adventures of Superman pracuje především s romantickou linkou. Muž z oceli chce být monumentální epos s výrazně tragickými tóny. Poslední jmenovaný film a jeho pokračování také výrazně přispěly ke krachu filmového univerza DC, které nedokázalo udržet krok s mnohem odlehčenější a sympatičtějšími postavami zabydlenou sérií Marvelu. Nynější Gunnův Superman má být mimo jiné právě dílem, který celé filmové DC univerzum redefinuje.
A dá se říct, že se tvůrci podařilo vytvořit nejkomplexnější supermanovský snímek od Supermana II. Nová verze totiž podobně jako předtím Puzova a Donnerova nabízí divákům různé přístupy, jak hlavního hrdinu chápat, a skládá je do pestrého i soudržného mixu.
Gunnovi superhrdinové mají obvykle zásadní problémy s vlastními identitami – jejich příběhy i gagy často těží právě z rozporu mezi osobními povahami postav a jejich superhrdinskými rolemi (nejdůsledněji tohle téma rozvíjí mistrovský seriál Peacemaker). I v Supermanovi zachycuje Muže z oceli v situaci, kdy hledá, kým má vlastně být a co má reprezentovat. Skvěle to vystihuje scéna, v níž o sobě Clark prohlašuje, že je pankáč, který ale poslouchá kapely jako The Pods a The Mighty Crabjoys, o nichž autentická pankerka Lois prohlásí, že je to spíš radiový popík (The Pods je ve skutečnosti název zapomenuté Gunnovy kapely a The Mighty Crabjoys je čistě fiktivní skupina). V závěrečných titulcích pak zní song, který se sice jmenuje Punkrocker a zpívá ho Iggy Pop, ale vytvořila o švédská poprocková skupina Teddybear a její refrén „I'm a Punkrocker, Yes I am“ jako by měl ujišťovat o něčem, co by mělo být samozřejmé.
Není to ale jediný příklad – celý Gunnův film je vlastně o tom, čím Superman chce být, ale v nějakém ohledu (ještě) není. Člověkem, který je zároveň mimozemšťan. Synem naplňujícím vůli svých rodičů, kterou ale v plném rozsahu nezná. Zárukou míru, která ale neustále ignoruje mezinárodní dohody… Dokonce i jeho status milence Lois Lane je od začátku neukotvený a nejistý. Není také náhoda, že zlotřilý Lex Luthor nechává v závěru Supermana bojovat s jeho vlastním alter egem, jehož identita je definovaná ještě mnohem méně.
Stejně rozptýlený jako jeho hrdina je i samotný film. Jednou z ústředních postav je tu neposlušný pes Pluto, který se jinak objevuje v těch nejvíce infantilních zpracováních Supermana. Je tu náznak týmu, když se Superman dočasně spojí s dosud nepojmenovanou a typicky gunnovsky nejapnou superhrdinskou skupinou vedenou Green Lanthernem. Jsou tu povedené komediální scény, například ta, kde Superman během dialogu nechává ve druhém plánu za oknem bojovat superhrdiny s obří amébou a komentuje to slovy „Je to jen takový mimozemský šmudla, oni si s ním poradí.“ Je tu ale i poměrně temná vize Lexe Luthora coby naprosto bezskrupulózního tech miliardáře, který rozdmýchává války a hazarduje s metafyzickými základy vesmíru, aby o trochu víc vydělal. A jsou tu i prvky tragické epiky týkající se Supermanových rodičů a jeho původu.
Gunn zároveň relativně věrně ctí základní, odlehčený tón většiny supermanovských filmů a seriálů, který ladí s hrdinovou dobrosrdečností. Oproti starším režisérovým filmům se tu hrdinové vzájemně permanentně neshazují, ale naopak se snaží spolupracovat a hledat společnou řeč. Když nepočítáme Lanthernovu bandu, která je přesně tak rozhádaná jako většina týmů z Gunnových filmů, je Superman jednoznačně nejpozitivnějším režisérovým počinem.
Ve finále v něm jde o to, že pokud chtějí porazit zloducha, musejí i tak egocentričtí podivíni a outsideři, jako jsou superhrdinové, táhnout za jeden provaz. A také o tom, že ani taková ikona jako Superman by neměla sama sebe brát příliš osudově a vážně. Pokud chce Gunn nové DC universum stavět na těchto základech, doufám, že se mu to bude dařit.
Superman. USA, 2025. Režie: James Gunn, scénář: James Gunn, kamera: Henry Braham, střih: Craig Alpert, William Hoy, hudba: John Murphy, David Fleming, hrají: David Corenswet, Rachel Brosnahan, Nicholas Hoult, Edi Gathegi, Anthony Carrigan ad., 129 minut, distribuce: Vertical Entertainment (premiéra v ČR 10. 7. 2025).