Najít společnou řeč / Letní škola, 2001
Píše se rok 2001. Sedmnáctiletý Kien přijíždí do České republiky poté, co posledních deset let strávil u své babičky ve Vietnamu. Kromě rodičů na něj čeká mladší bratr Tai, popuzený skutečností, že opět není jedináčkem. Kromě napětí mezi dětmi řeší rodina také nejisté postavení svého stánku v rámci chebské tržnice. Ta se specializuje na prodej padělaného zboží turistům z Německa, provoz jí komplikují české zákony a obchodní inspekce. Otec Zung se z finanční nutnosti zaplete do spolupráce na developerském projektu, který na místě tržnice plánuje výstavbu luxusního hotelu. Právě Zung dostává za úkol přesvědčit své přátele, příbuzné a ostatní prodavače, aby se svých míst záměrně či nevědomky vzdali. Oba sourozenci mezitím tráví letní měsíce hádkami, nažehlováním falešných značek na trička a studiem v letní škole, kde Kien objevuje část svého já, o které dosud neměl tušení.
Snímek Letní škola, 2001 vietnamsko-českého režiséra Dužana Duonga začíná v nemocnici u lůžka, na kterém leží polámané Taiovo tělo. Příběh se následně dělí na tři části, z nichž každá sleduje dění předcházející nehodě očima jiné z postav. Snímek začíná pohledem otce Zunga, který se pro dluhy namočí do nečestného podnikání. Duong navazuje vyprávěním Taie, ukřivděného ze slábnoucí pozornosti rodičů a přítomnosti staršího bratra. Triptych uzavírá Kienova perspektiva, v níž se osvětlují některá dosud slepá místa příběhu.
Pohledy a mlčení
Duong v rámci jednotlivých kapitol záměrně pracuje se silnou vizuální subjektivitou. Kapitola otce, neustále úzkostlivě kontrolujícího veřejný obraz své rodiny, obsahuje velké množství záběrů na tváře cizích postav. Divák jeho pohledem sleduje, jak ostatní prodejci na tržišti reagují na příjezd staršího syna se zářivě červenými vlasy a cigaretou v ústech. O pár minut později kamera postupně zaměřuje tváře německých obchodníků pozorující zpoceného Zunga se špatně uvázanou kravatou. Vlastní problémy hrdinu zaměstnávají natolik, že děti se v jeho příběhu vyskytují jen v momentech, kdy mu u večeře odsekávají nebo když se hádají příliš nahlas.
Z pohledu školáka Taie je svět jednoduše čitelný a není v něm mnoho prostoru pro ambivalenci. Posedávání s kamarády u rybníka a jízda na kole představují vrchol zábavy, hlídání stánku rodičů a trávení času s bratrem je v očích chlapce nejhorším typem nudy. A za zavřenými dveřmi v pokoji rodičů se odehrávají věci, kterým Tai nerozumí. Chlapec navíc nosí kochleární implantát, což Duong reflektuje i v rámci střihu a zvukového designu. Středobodem Kienovy kapitoly se pak stává pocit naprostého osamění. Teenager se ocitá v zemi, jejímž jazykem nemluví, nemá zde žádné přátele, navíc prakticky nezná členy své rodiny. Nejvíce ze všeho touží po porozumění. Toho se mu skutečně dostává, ale způsobem, který před zbytkem světa musí tajit.
Režisér vietnamskou komunitu totiž představuje jako místo, kde pocity zůstávají skryté. Postavy spolu na veřejnosti nediskutují, neprojevují nespokojenost ani náklonnost. Chybějící emoce nahrazuje kameraman Adam Mach, známý například díky své práci na seriálu Podezření, detailními záběry na tváře herců a jejich subtilní změny. Zcela beze slov tak divák dokáže přečíst emoce, které otec cítí poté, co na letišti poprvé spatří excentrickou image svého staršího syna. Stejně tak Mach umožňuje odhadnout to, nad čím uvažuje mladý učitel, když se ho celá rodina při oslavě v přeplněném obývacím pokoji pokouší natlačit do vztahu s jednou z přítomných dívek.
Duong zkušenost první generace Vietnamců vyrůstajících v Česku vyobrazuje s hlubokou empatií, život v uzavřené komunitě ale zároveň nijak neidealizuje. Hravě odpovídá na pozitivní i negativní stereotypy zastoupené v tuzemském veřejném prostoru, aniž by ze svých hrdinů dělal karikatury. Tai má sice nejlepší známky z celé třídy a hlásí se na gymnázium, protože jinak „by ho máma s tátou zabili“, zároveň ale není stereotypním snaživým dítětem pod taktovkou ambiciózních rodičů. Vietnamské tržiště zase prosperuje díky prodeji padělků, nepracují na něm nicméně mafiáni a podvodníci, ale skuteční lidé, kteří chtějí svým dětem poskytnout dobré vzdělání a lepší život.
Oprostit se od předsudků
Jedno z nejméně povedených vyobrazení vietnamské komunity v Česku natočil roku 2018 Zdeněk Viktora. V jeho detektivce Miss Hanoi vyšetřování zavede cholerického detektiva s vietnamskou kolegyní až do tržnice Sapa a prostředí několika propojených vietnamských rodin. Ačkoli snímek český rasismus napůl kritizuje a napůl zesměšňuje prostřednictvím ústředního policisty, ze kterého během filmu vycházejí věty jako „Jste byla servilní jako gejša“, nevkusných etnických stereotypů se přesto sám hojně dopouští. Když se například policista ptá své kolegyně na zcela náhodnou Vietnamku slovy „To je někdo od vás, znala jste ji?“, mladá policistka dívku na fotografii skutečně poznává. Jako Vietnamka jednoduše zná ostatní Vietnamce. Uzavřenou komunitu vykresluje Viktora jako sféru protkanou zločinem, ve které každý něco tají.
Nekalé praktiky se v rámci vietnamského tržiště objevují také v Letní škole, 2001. Duong nicméně v rámci znázornění prostředí chebského tržiště dokáže s předsudky manipulovat s jemným humorem, aniž by parodoval nebo zjednodušoval. Tržiště představuje v téměř videoklipových montážích za tónů energické hudby. Zatímco se německé turistky přehrabují mezi draze vypadajícími hodinkami a rozplývají se nad Taiovou roztomilostí, ten jejich přítomnost komentuje ve vietnamštině slovy: „Jedny jsem ulovil.“ Latentnímu rasismu Čechů se pak film vysmívá pomocí televizních reportáží o vietnamském jídle nebo zátahu obchodní inspekce na prodejce.
Letní škola, 2001 navíc vychází z vlastních Duongových životních zkušeností. Když svůj film prezentoval v rámci interkulturního festivalu v Praze, o své rodině řekl: „Asi se máme rádi, ale nikdy jsme si to neřekli.“ Vysvětlil, že jeho rodiče přijeli do České republiky primárně s cílem vydělat peníze. A svému zaměstnání věnovali tolik času, že na děti jim nezbyl prakticky žádný. Setkávali se po večerech a v noci, o potomky se v tuzemsku staraly české chůvy. Děti se tak naučily perfektně česky a plně se, na rozdíl od svých rodičů, asimilovaly do společnosti. Zároveň postupně ztratily svoje vazby na Vietnam, místní jazyk a kulturu. „Jde o trauma odložených dětí,“ vysvětloval filmař.
Ztraceno v překladu
Mezigenerační rozdíly v česko-vietnamských rodinách sleduje Duong v rámci své dosud krátkometrážní tvorby dlouhodobě. Film Bo Hai z roku 2017 se zabývá otázkou nefunkční komunikace mezi otcem a synem. Nepochopení se ve filmu projevuje nejen ve věkové rovině, ale především ve sféře jazyka. Duong do role protagonisty obsadil svého bratra, jeho otce si pak zahrál skutečný rodič obou sourozenců. Vztahem potomků vietnamských rodičů k Vietnamu a jeho kultuře se filmař zabýval i v předchozím filmu Mat goc.
Ačkoli Letní školu, 2001 natočil Duong jako fikční film, jeho zkušenost se promítá i do výstavby scénáře a práce s herci. V rámci zachování autenticity pracuje s několika novými hereckými tvářemi a nechává je improvizovat. Svým celovečerním debutem se zároveň zařazuje do proudu českých tvůrců, kteří hledají ztracené vazby na rodiče. V loňském krátkometrážním dokumentu Kamera tortura tak činil například Petr Michal. Český režisér v civilním snímku pozval svou matku a otce, aby mu pomohli vymalovat byt. Během monotónní činnosti se v nich snaží vzbudit vůli ke komunikaci, sdílení a rozebírání vzpomínek ze svého dětství a dospívání. Naráží přitom nejen na dlouholeté odcizení, ale také na generační bariéry v otázce ochoty hovořit, a především přemýšlet o emocích.
Výrazným hlasem tohoto proudu a zároveň česko-vietnamské filmařské komunity je Diana Cam Van Nguyen a její autobiografické animované snímky. Dospívání vietnamské dívky v Česku se věnovala už v minimalistickém kresleném dramatu Malá, vrcholně ho pak rozvinula v koláži Milý tati, za kterou získala dva České lvy. Režisérka a výtvarnice v něm pomocí dopisů a fotografií oslovuje svého otce, který ji i s matkou kdysi opustil. V jejím filmu se mísí smutek, lítost i jemná snaha pochopit rodiče s drasticky odlišnými životními zkušenostmi.
Tuto autoterapeutickou rovinu do svého fikčního filmu zařadil také Dužan Duong, který si již během krátkometrážní a studentské tvorby dokázal vytvořit silný autorský rukopis. V jeho debutu se propojují veškerá palčivá témata v osobní i celospolečenské rovině. Duong tak činí bez nastavování zrcadla Čechům i bez výčitek směrem k rodičům. Na vyobrazené situace se nedívá černobíle, neviní mladé ani staré, Čechy ani Vietnamce. Mezi oběma stranami naopak nachází křehké porozumění.
Letní škola, 2001 ČR 2025, režie: Dužan Duong, scénář: Dužan Duong, Jan Smutný, Lukáš Kokeš, kamera: Adam Mach, střih: Jakub Jelínek, Jakub Podmanický, hudba: Jonatán Pastirčák, hrají: ĐoànHoàng Anh, LêQuỳnh Lan, TôTiếnTài, BùiThế Duong, NgôXuânThắng ad., 105 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 24. 7. 2025)