Nesmrtelný Korda / Fénické spiknutí
Ve svém nejnovějším filmu rozvíjí americký režisér Wes Anderson existenciální linku svého předešlého celovečerního snímku Asteroid City, ve kterém vzdával poctu americké kultuře padesátých let. Ve Fénickém spiknutí však už tolik neupíná zrak k vesmíru, pátraje po smyslu bytí, ale rozřešení nachází ve špionážním příběhu o ozdravování nefunkční rodiny. Andersonova novinka představuje další milník ve zdokonalování jeho rozpoznatelného stylu – a to na úkor přesvědčivosti a nenucenosti ústředního vztahu mezi magnátem Zsa-zsa Kordou a jeho dcerou Liesl.
Anderson se vrací k tématu rozvrácené rodiny, jejíž členstvo si k sobě nachází cestu díky zkušenosti se smrtí a pomíjivostí. Podobnou osu lze sledovat například i v jeho Takové zvláštní rodince o newyorské rodině Tenenbaumů, která se kvůli léčce hlavy rodiny po letech sejde pod jednou střechou. Anderson se dočkal vlídné kritické odezvy už u svého debutu Grázlové a následujícího Jak jsem balil učitelku. Salingerovská Taková zvláštní rodinka, k níž napsal scénář podobně jako u předchozích filmů napsal Anderson s tehdejším spolužákem na filmové škole Owenem Wilsonem, předznamenala jeho průnik do mainstreamu.
Snímek zároveň představuje pomyslné dělítko. Mezi stylisticky rozvolněnější tvorbou a filmy Život pod vodou, Grandhotel Budapešť či Asteroid City, v nichž utužoval estetiku mísící výraznou paletu barev, promyšlenou, často planimetrickou kompozici či dlouhé záběry, která vznikala ve spolupráci s jeho dvorním kameramanem Robertem D. Yeomanem (ve Fénickém spiknutí jej vystřídal Bruno Delbonnel).
Andersonův současný styl často funguje na úkor nenucenosti a znatelnější syrovosti jeho raných filmů, za což je kritizován. Režisérův rukopis je natolik zřetelný, že se pro jeho parodické interpretace nebo doslovně propsané odkazy v jiných filmech vžil pojem „andersonploitace“. O kvaziandersonovský styl se pokoušel i Roman Coppola ve své nepovedené komedii Prozření Charlieho Swana III (2012), který po Takové zvláštní rodince nahradil Owena Wilsona v roli dvorního spoluscenáristy u většiny následujících Andersonových filmů. Coppola se scenáristicky i produkčně podílel i na nejnovějším Fénickém spiknutí napsaném na míru portorickému herci Beniciu Del Torovi.
Muž, který nebyl
Film začíná jednoduchým gagem: Kolikrát může někdo bez újmy přežít leteckou havárii? Vlivný podnikatel Zsa-zsa Korda, spřádající plány na založení rozsáhlé průmyslové infrastruktury, klidně šestkrát. Tentokrát se však něco změnilo. S každou leteckou nehodou je blíž smrti a musí se ptát, kdo dál ponese jeho odkaz, když jsou jeho nejbližší buď mrtví (zčásti jeho vlastní vinou), anebo s ním zpřetrhali kontakt. Korda tak do své italské rezidence pozve dceru Liesl, od dětství vychovávanou jeptiškami v klášteře. Mladá dívka má brzy složit katolický řeholní slib. Otec ji ale požádá, aby se vzdala cesty boží a pokračovala ve výstavbě jeho podnikatelského impéria. Tu však chtějí překazit Kordovi nepřátelé, kteří na něj posílají nájemné vrahy. Otec s dcerou se tak vydají na cestu, aby zajistili financování pro jeho megalomanský projekt.
Fénické spiknutí se odehrává ve vágním časoprostoru padesátých let ve Fénicii, která má evokovat předjaří úpadku koloniálních mocností na Blízkém východě. Smyšlená země, již ale zároveň tvoří skutečné dobové reálie, vyvolává nostalgii po něčem, co ve skutečnosti nikdy neexistovalo. Důležitou figurou je v tomto ohledu sám Korda. Magnát má v plánu vytvořit ve Fénicii infrastrukturu, která jí po další staletí zajistí blahobyt a stabilitu. To ostatně reflektuje i dobovou snahu po vytvoření nezávislého a stabilního arabského světa, která vyústila v dekolonizaci některých arabských zemí a krátké období politické stability. Ve snímku se objevují obchodníci reprezentující regionální vlivy západních mocností, ale i levicové guerillové jednotky v čele s odbojářem Sergiem, které proti neokoloniální expanzi bojují.
Korda alespoň zpočátku představuje bezostyšnou víru v pokrok a racionalitu, která alespoň do půle padesátých let přetrvávala v americké kultuře a jejíž úpadek Anderson tematizoval již v Asteroid City. Je to navíc podnikatel pohlcený vlastním mýtem a poháněný představou expanze svého impéria. Anderson si skrovně, ale s notnou dávkou humoru pohrává s tropy dramat s podnikatelskou zápletkou jako Případ Mattei Francesca Rosiho vycházející ze skutečného života italského ropného giganta Enrica Matteiho.
Sám Korda připomíná variaci na neprůstřelného a enigmatického Charlese Fostera Kanea z Wellesova Občana Kanea, který je sám o sobě více městskou legendou než skutečným člověkem. Jako inspirace mu posloužil také jeho tchán, libanonský inženýr Fouad Malouf, který podle Andersona byl prototypem konvenční mužnosti a svéráznosti, rád o sobě tvrdil, že se obklopuje lidmi se „lví povahou“, a své inženýrské plány schovával v krabicích od bot. Což je motiv, který se ve filmu přímo objevuje a s jehož pomocí je film strukturován do jednotlivých kapitol. „Oficiálně nežiji nikde, nejsem občanem, nepotřebuji lidská práva,“ odpovídá v jedné ze scén své dceři na otázku, proč nemá pas, zatímco si listuje knihou o důležitých mecenáších vrcholné renesance. Přesto film nenabízí tolik pohled na jeho mýtus nesmrtelného, mrštného magnáta viděný zvenčí, ale od začátku nahlíží do jeho osobního života a introspektivně i do jeho vyrovnávání se s vlastní pomíjivostí. To ve filmu zpřítomňuje paralelní linka biblického posledního soudu, u kterého se setkává s mrtvými členy své rodiny, včetně jeho tří manželek v čele s Lieslinou matkou.
Svatí všedního dne
Kordův příběh lze touto optikou číst jako proměnu neúprosného podnikatele ve filantropa-světce, který se ve výsostně absurdním závěru musí utkat se svým egem. Podobným osobním prozřením si procházejí i vedlejší postavy přírodovědce Bjorna ve velmi povedeném humorném podání Michaela Cery, a Liesl, která do Kordova života vnáší cit a empatii, ale i spirituální hloubku, ačkoli samotný vztah mezi oběma postavami se zdá místy slabě motivovaný.
Je opět možné to připsat na vrub striktnosti Andersonova stylu, ve kterém zbývá málo prostoru pro přesvědčivější vykreslení mezilidských vztahů a jednotlivé postavy místo zažitého suchého hereckého projevu spíš často působí jako toporné rekvizity v dokonalých kulisách režisérova fiktivního světa. Také linka posledního soudu se v kontextu Kordova vývoje může zdát místy až přehnaně ilustrativní a vysvětlovací, když je již dostatečně zdůrazněná v ústředním ději řadou narativních a formálních prvků, mezi něž patří neustálé pokusy o spáchání atentátu či přítomnost motivů v mizanscéně evokujících memento mori.
Proto metafyzická rovina filmu lépe funguje jako přehlídka panteonu Andersonových letitých hereckých spolupracovníků a spolupracovnic. V černobílých sekvencích, které místy obsahují na Andersonovy poměry experimentální reverzní negativní záběry, se objevují například Willem Dafoe nebo Bill Murray, který ve své pozici kdysi velmi slavného, nyní stárnoucího komika přináší notnou dávku nostalgie a fatality.
Fénické spiknutí díky svému námětu soustředěnému na magnáta hýbajícího světovou politikou zároveň nachází relevanci v současném společenském dění kolem megalomanských miliardářů podporujících růst antiliberálních tendencí. Zdá se, že Anderson se snaží do krizové doby vnést trochu sentimentality. Fénické spiknutí ale překračuje hranici, za kterou již nejde o odlehčující vizi alternativního světa, ve kterém se z bohatých a mocných stávají svatí všedního dne. Místo toho vytváří sice krásná, ale jednotvárná plátna, ze kterých bohužel čiší tezovitost.
Fénické spiknutí (The Phoenican Scheme, USA 2025), režie: Wes Anderson, scénář: Wes Anderson, Roman Coppola, kamera: Bruno Delbonnel, střih: Barney Pilling, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Benicio Del Toro, Mia Threapleton, Michael Cera, Scarlett Johansson, Benedict Cumberbatch ad., 101 minut, distribuce: CinemArt (premiéra 5. 6. 2025)