Hranice lidskosti antropomorfních mazlíčků / Šmik, šmik
Šmik, šmik je animovaná komedie o psovi, který si chce užít poslední víkend před kastrací. Z téhle premisy by se na první pohled mohlo zdát, že půjde o trashovou komedii s humorem oscilujícím mezi údernou vulgaritou a trapností. A do jisté míry to tak opravdu je. Jenže americký režisér Genndy Tartakovsky pracuje s touhle bizarní variací na zápletky rodinných animáků o mluvících antropomorfizovaných zvířátkách natolik obratně, že svým filmem nenápadně komentuje pravidla žánru a přitom navazuje na starší tradici podvratných amerických animovaných filmů pro dospělé.
Genndy Tartakovsky za sebou sice má mainstreamovou animovanou sérii Hotel Transylvánie, ale jeho nejvýznamnější počiny stojí stranou rodinných CGI filmů pro velké plátno. Přes práci na klasických animovaných sériích 2 Stupid Dogs nebo seriálu s Batmanem z devadesátých let se dostal až k vlastní komediální sci-fi pro stanici Cartoon Network. Dexterova laboratoř byla ještě určena pro celou rodinu, ale na ni navázal cyklem Samuraj Jack, epickou ságou spojující příběhy o dobrodružném putovaní osamělých róninů s retro-futuristickou dystopií. Snímek vynikal mimo jiné i nápaditou prací s kresbou a animací podrývající realismus a využívající karikaturní styl klasických cartoonů, který umožňuje významotvorné hry s perspektivou, siluetami i samotnou animací.
Vedle toho, že je Tartakovsky brilantní v načasování a dynamice, zároveň ve svých projektech využívá schémata klasických animovaných seriálů k vyprávění vymykajících se příběhů a evokování neobvyklých nálad. Po poslední sezóně Samuraje, která už se vysílala v nočním pásmu Cartoon Network pro dospělé Adult Swim, Tartakovsky začal pracovat na dalším seriálu pro dospělé. Primal beze slov vypráví o pračlověkovi, který putuje lehce fantaskní verzí pravěku a zažívá situace plné brutality i existenciální tragiky.
Šmik, šmik na tuhle Tartakovského strategii navazuje. Bere si žánr rodinných animovaných filmů o mluvících mazlíčcích – kam patří třeba Tajný život mazlíčků nebo Liga supermazlíčků, ale jenž sahá hluboko do minulosti až k produkci studia Disney a filmům Lady a tramp nebo Aristokočky – a zkouší antropomorfizovaným zvířátkům namíchat jiný poměr lidských a zvířecích vlastností, než je běžné.
Projekt původně vznikl už v roce 2006 a byl údajně inspirovaný tehdejší vlnou obhroublých komedií, zejména prvními filmy Judda Apatowa. Šmik, šmik ale zároveň netěží jen ze zábavného vpádu sprosťáren do hájemství tradičně dětských forem animace, jako to dělají třeba filmy Buchty a klobásy nebo Spermageddon. Tartakovsky publikum neustále podvratně konfrontuje se samotnou strategií „polidšťování“ domácích mazlíčků, na kterém je žánr postavený. Zatímco klasické rodinné animované filmy míchají lidské a zvířecí vlastnosti svých postav tak, aby vznikli v podstatě lidsky uvažující protagonisté, kteří mají jen několik dílčích a nepodstatných vlastností převzatých ze zvířecího světa, mluvící psi ve Šmik, šmik jsou podstatně grotesknějšími mutanty lidí a zvířat. Hrdinové ve filmu pojídají fekálie, veřejně souloží, chytají a požírají živé veverky a provádějí spoustu dalších věcí, s nimiž je poměrně obtížné se identifikovat.
Celý děj upřímně staví na základě toho, že ústředními motivacemi hlavního hrdiny jsou kastrační úzkost a láska k feně ze sousedství, která je ale naplněná společným sexem na dvorku. I ve zmíněných nechutných komediích z devadesátých a nultých let lze často narazit na momenty, v nichž „blbí a blbější“ hrdinové dělají odpudivé či zahanbující věci, k nimž by se většina z běžných diváků nikdy nesnížila. Stále to ale jsou lidé – jen s hodně nízko posazenými hranicemi důstojnosti. Psí protagonisté se ve Šmik, šmik naopak chovají pro lidi zcela nepřijatelně, pro psy zcela normálně. Příběh tak vlastně není ani o lidech, ani o psech, a neustále upozorňuje na to, že jeho hrdinové jsou hybridní, čistě fiktivní bytosti – cizí i blízké zároveň.
Přes tenhle podivně „uncanny“ efekt je ale Šmik, šmik strhující a zábavný film. Především proto, že Tartakovsky dokáže své podivné postavy a jejich podivné motivace zasadit do klasických vyprávěcích schémat rodinných zvířecích animáků. Diváci projdou s hlavním hrdinou vzorový dějový oblouk podobných snímků s tradičními peripetiemi a je jedno, že jsou jeho motivace a chování výstřední. Humor tu navíc nikdy zcela nesází na nechutnost, ale vždycky je spojený s průpovídkami či gagy.
Dalo by se říct, že Tartakovsky navazuje na provokativního Ralpha Bakshiho, jehož snímek Fritz the Cat vyprávěl o kocourovi, který holdoval promiskuitnímu sexu a marihuaně ve zvířecí verzi post-hippie Ameriky sedmdesátých let. Jenže Fritz, jenž vznikl podle komiksové série undergroundového klasika Roberta Crumba, mezi zvířecí a lidskou podstatou osciloval mnohem méně. Antropomorfní kocour tu především představoval kontrakulturu v ostře satirickém kaleidoskopu odkazů na americkou společnost sedmdesátých let.
Šmik, šmik naproti tomu není satirický vůbec – není alegorií na lidskou společnost, ale spíš podvratným přetvářením čistě virtuálních fikčních světů rodinných zvířecích filmů. Má tak mnohem blíž k dalšímu klasikovi neortodoxních cartoonů Texovi Averymu, k němuž se hlásí i sám Tartakovsky. Avery také vycházel z klasických amerických cartoonů a také s nimi manipuloval tím, že do nich vkládal „dospělá“ témata. Blitz Wolf je variací na pohádku o třech prasátkách pojatou jako zvířecí verze druhé světové války, Žhavá Karkulka zase sexualizovanou verzí Červené Karkulky. Stejně jako ve Šmik, šmik v nich přitom nešlo ani tak o satiru, jako jednoduše o experiment a hru s narušováním pravidel.
Šmik, šmik se nezařadí po bok Tartakovského nejdůmyslnějších děl, ale si nezaslouží být ani mezi těmi opomíjenými. Jeho drzost a amorálnost z něj vlastně dělá důstojného pokračovatele klasické americké cartoonové tradice, který už zcela rezignuje na přívlastek „rodinný“ a kříží anarchistickou, jásavě absurdní a explozivní „averyovskou“ grotesku s čistě pubertálními žánry.
Šmik, šmik (Fixed). USA 2025. Režie: Genndy Tartakovsky, scénář: Genndy Tartakovsky, Jon Vitti, střih: Mark Yeager, hudba: Tyler Bates, Joanne Higginbottom, 85 minut, distribuce (VOD): Netflix (premiéra 13. 8. 2025)