Mystické kempování / Na druhé straně léta
Druhotina Vojtěcha Strakatého Na druhé straně léta je vyzrálejší a zároveň nedotaženější film, než jeho vydařený debut After Party. Namísto sociálního dramatu na téma exekucí se pustil do mnohem éteričtější a zrádnější polohy ohledávání líné a v něčem neuspokojivé atmosféry pozdního léta zahuštěné lehce mysteriózním nadpřirozeným prvkem. Oba filmy spojuje perspektiva mladých žen, které se najednou musejí potýkat s odpovědností, s jakou zatím nemají žádné zkušenosti. O obou lze mluvit jako o případech „coming of age“ dramat a obě hlavní hrdinky navíc ztvárnila stejná herečka Eliška Bašusová.
Na hlubší úrovni se dá říci, že vyprávění obou filmů nechává hrdinky nořit se do hlubin neznáma. V Na druhé straně léta to platí doslova, protože oním mysteriózním prvkem je tu tůňka na ostrůvku uprostřed jezera, která působí jako tajuplný portál. I v After Party se ale dá říct, že dluhová situace, do kterou rodinu dospívající Jindřišky dostal její otec, vyhlíží jako bezedná hlubina, do které hrdinka nejdřív šokovaně nahlíží a pak se do ní také začne pomalu propadat.
V obou filmech se na okraji téhle hlubiny pohybují mnohem bezstarostnější postavy, které si vůbec nejsou vědomy nebezpečí, v jehož sousedství se ocitly. A pokaždé tu vystupuje i člen hrdinčiny rodiny, který hlavní postavu nutí se do oné propasti ponořit – v After Party je to hrdinčin otec, v Na druhé straně léta její mladší sestra a její kamarádka.
Tónem se ale oba filmy na první pohled výrazně liší. After Party je sugestivní a vypravěčsky perfektně zvládnuté sociální drama, Na druhé straně léta zase nezávazný snímek o dospívajících dívkách, které hledají rozptýlení na jednotvárném prázdninovém pobytu u vody. První z nich je o tom, jak snadno si lze v současné české společnosti ze dne na den totálně zničit život, druhý zase zasněnou vyprávěnkou, která se točí okolo motivu úniků z reality na vysněná „lepší místa“.
Pavučina napětí
Kromě zmíněných motivů je ale spojuje i zručně vystavěné vyprávění, které skládá informace o postavách z náznaků, jež odpozorováváme z jednotlivých situací a věcných dialogů. V After Party s Jindřiškou musíme z různých indicií uhadovat, o čem se s ní ostatní postavy nechtějí bavit. Na druhé straně léta je mnohem nejednoznačnější a intuitivnější. Každá z hlavních protagonistek má například nějaký deficit, který je zdrojem hlubšího mindráku, o němž také odmítají otevřeně mluvit – jedna z nich má zjizvené ruce, další extrémně ctižádostivé rodiče a třetí malá prsa.
Všechny tyto motivy se tu několikrát tematizují, ale pokaždé subtilně, obvykle mimoděk, a nikdy nejsou do hloubky rozebírané. V tomhle ohledu je Na druhé straně léta ještě důmyslnější než After Party, kde tohle nepřímé odhalování bylo jen součástí zastíracích manévrů hrdinčina otce o jeho finanční situaci. V Na druhé straně léta jde o jemnější a abstraktnější strategii, která rozehrává napětí mezi zjevným, ale neprůhledným povrchem a skrytými touhami a přáními ukrývajícími se v tůňkách pod ním.
Druhý Strakatého film je také výrazně víc stimulující i audiovizuálně. After Party se soustředilo především na interakce mezi postavami zasazené do bohaté vilové čtvrti. Na druhé straně léta nás mnohem víc vede k vnímání prostředí kempu v přírodě, které je banální a uhrančivé zároveň – ostrůvek s mystickou tůní v prvním záběru filmu vidíme jako romantickou lokalitu tonoucí v ranní mlze, ale o chvilku později se o něm dozvídáme, že na něm nic zajímavého není a že „tam lidé chodí jenom srát“.
Strakatého novinka je ale zároveň mnohem méně ukotvená, naléhavá a přesvědčivá v tom, co má být její ústřední téma. Daleko lépe funguje ve scénách, kde se mezi sebou postavy baví o banalitách a my je při tom sledujeme a sbližujeme se s nimi. Čím více se s nimi přibližujeme k záhadné tůni, tím víc se paradoxně dostáváme k doslovným a jasným významům. Tůň ve filmu nefunguje ani tak jako „magický“ nadpřirozený prvek, ale spíš jako katalyzátor dramatu a zároveň ústřední metafora pojmenovávající téma celého filmu. To není nic neobvyklého –podobně pracovala s obyčejnou dírou v zemi třeba Nenasytná Tiffany Andyho Fehu. Na druhé straně léta se ale tak dobře nedaří vytvořit zrcadlení mezi civilní a nadpřirozenou rovinou vyprávění.
Jednak zjišťujeme, že teleport uvnitř tůňky funguje vlastně jen jako trochu rychlejší cestovní kancelář a na jeho principu není vlastně nic záhadného. Ale především závěrečná sekvence, kde se ústřední postavy musejí jedna druhou zachraňovat před extrémní únavou, se vlastně příliš nevztahuje k jejich osobním problémům ani vzájemným třenicím, které jsme dosud sledovali. Vůbec motiv vyčerpávání plynoucího z touhy, na kterém je postavené celé finále, se na konci vyprávění vynořuje tak trochu odnikud. Až dosud totiž „druhá strana léta“ ohlašovaná v názvu byla spojená čistě s nedostupností – finanční, bezpečnostní nebo čistě prostorovou.
Přesto Na druhé straně léta patří k nejpozoruhodnějším českým filmů letošního roku, který je na pozoruhodné domácí filmy celkově bohatý. Rezonuje se současnými trendy ve světovém artovém filmu, který je momentálně plný coming of age narativů, je vypravěčsky vynalézavý a zároveň bezprostředně okouzlující. Jeho hlubiny jsou možná ve skutečnosti mělčinami, ale ukazuje se, že i kolem prázdného tajemství se dá vybudovat působivá pavučina všednodenního napětí.
Na druhé straně léta. ČR, Chorvatsko 2025. Režie a scénář: Vojtěch Strakatý. Kamera: Stanislav Adam, střih: Filip de Pina, hudba: Amelie Siba, Kryštof Kříček, hrají: Lucie Fingerhutová, Nikola Kylarová, Eliška Bašusová, Sofie Anna Švehlíková ad., 85 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 11. 9. 2025).