Muž, jehož život skončil / Otec
Třetí celovečerní hraný film Terezy Nvotové Otec o muži, jehož život navždy určila jediná tragická chyba, po právu získal mezinárodní pozornost, několik nominací a jednu festivalovou cenu z Curychu. Slovensko-česká režisérka se po výrazných ženských hrdinkách ve Špíně a Světlonoci zaměřila na mikroperspektivu muže středního věku trpícího výčitkami a tyranizovaného okolím, které mu není schopné či ochotné pomoci.
Režisérka a spoluautorka scénáře se inspirovala událostí ze slovenské Nitry, kde otec v horkém létě zapomněl spící dvouletou dceru v autě. Děvčátko v něm zůstalo zhruba šest hodin a na následky extrémní teploty uvnitř vozu zemřelo. Snímek sleduje relativně krátký úsek mužova života – počátek tragické události, následné vyrovnávání se s ní, soudní přelíčení a oslavu protagonistových pětačtyřicátých narozenin. Režisérka jej komponuje do několika dlouhých záběrů tak, aby budování psychologie hlavního hrdiny nerušil střih.
Přestože objektiv kamery otce v podání Milana Ondríka prakticky nikdy nepouští ze zřetele a zachycuje ho neustále ve vypjatých životních chvílích, perspektiva je podrobená jeho vnímání událostí. A to včetně zařazení falešné vzpomínky na to, jak dcerku osudného dne vysadil ve školce. Tereza Nvotová tak vytváří psychologickou sondu do prožívání všednodenních radostí v kontrastu s následnými útrapami hrdiny, který si neustále snaží odpovědět na otázku, co mohlo jeho selhání způsobit. Sledujeme jeho sebepoškozování, sebeobviňování i přijímání četných příkoří ze strany těch, kdo ho viní ze smrti dítěte.
Autorka přitom nehledá odpověď na otázku, co stálo za onou osudovou chybou. Byť ji vysvětluje jako selhání paměti přetíženého člověka, jehož nový úkol nezapadá do každodenní rutiny. Důležité je především pochopení pocitů otce, který na sebe od počátku bere veškerou vinu. A skutečnosti, jak k němu přistupuje jeho partnerka, blízcí i cizí lidé, již většinou hromadí vysvětlení a hledají jednoduché zkratky k tomu, co se podle nich stalo a jak postavu otce onálepkují. Všichni vnímají nešťastnou událost jako výsledek jeho záměrného chování: nechtěl mít dítě, selhal ve své pečující a ochraňující otcovské roli, stal se z něj vrah.
Otec přitom od začátku bere veškerou vinu na sebe. Když najde dcerku bez známek života a předtím, než se zhroutí, křičí v šoku na celé okolí, že ji zabil. Nebrání se krutým poznámkám veřejnosti a pronásledování médií, u soudu prohlašuje, že ho nezajímá, jaký trest mu společnost vyměří. To vše proto, aby dal najevo, že nic horšího se mu už nemůže stát. Akceptuje nejvyšší sankci, kterou je následný život s vědomím, že zapříčinil smrt svého dítěte. Paradoxně potvrzuje především to, jak kvalitním otcem byl. A právě tady film odkrývá, co je po této skutečnosti nejbolavější – jak málo empatie se mu dostává od okolí a jak prakticky neexistuje žádná instituce, která by mu dokázala pomoci se s nastalou situací vyrovnat.
Režisérka proto titulní postavu líčí jako výborného manžela, a ještě lepšího otce, což u soudu potvrzují jeho bývalá i současná partnerka. Tato stránka jeho identity ještě více kontrastuje s tím, jak o něm následně smýšlejí cizí lidé i známí. Starostlivý partner a milující otec se v očích veřejnosti vylučují s možností, že – byť nezáměrně a s drtivým dopadem na něj samotného – způsobí smrt dvouletého děvčátka.
Eskalující tísnivá atmosféra zřídkakdy nechává publikum vydechnout. Selhávající podpůrné sítě, které by otci pomohly zpracovat pocit viny a nenaplněné zodpovědnosti, ještě zvýrazňují nepatrné snahy o nápravu. Například když lékařka záchranné služby, již hlavní hrdina přivolá na pomoc manželce, starostlivě aplikuje uklidňující injekci i jemu, aby si na chvíli odpočinul. Prochází si očekávatelnými zvraty, kdy od něj odchází manželka a kdy ho poněkud přímočaře obviňuje státní zástupkyně ze záměrného zanedbání péče. A přestože se tísnivost jeho životní situace stupňuje, je adekvátní pocitům, jež se zračí ve tváři otřeseného a následně poněkud odevzdaného muže.
Když už to vypadá, že se jeho život začíná znovu ubírat lepším směrem, protože se k němu vrací žena a jeho čeká oslava životního jubilea, znovu se otevírá nikdy nezhojená rána. Pokud protagonista chápe, že se mu dostává rychlých soudů od lidí, kteří ho neznají, o to horší musí být vyslechnout náhodou, co si o něm myslí spolupracovníci, kteří o něm naopak vědí dost. Vyvstává tak otázka, kolik toho dokáže unést člověk trpící přiznanou vinou a čelící necitlivosti okolí, které na něj může jednoduše svést i své vlastní problémy a bolesti.
Milan Ondrík uvěřitelně ztvárňuje zraněného a provinilého muže, jehož život de facto skončil. Stejně jako Tereza Nvotová opětovně prokazuje, že je režisérkou evropského formátu, jež dokáže do hloubky a s velkou citlivostí zpracovat téma, které se týká všech. Otec není filmem, který by člověk chtěl vidět znovu, protože identifikace s takto ztrápenou postavou vskutku bolí. Nicméně zůstává v paměti jako připomínka, jak zdánlivě nepatrná chyba může proměnit životy mnoha lidí. A že se něco takového v dnešním hektickém světě snadno stane komukoli z nás.
Otec SR, ČR, Polsko 2025, režie: Tereza Nvotová, scénář: Tereza Nvotová, Dušan Budzak, kamera: Adam Suzin, střih: Nikodem Chabior, hudba: Pjoni, hrají: Milan Ondrík, Dominika Morávková, Martina Sľúková, Aňa Geislerová, Dominika Zajcz ad., 103 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 18. 9. 2025)