Chick flick / Úvod k tématu
Ženám v/a kinematografii jsme v minulosti věnovali už několik témat. Po „filmu a genderu“ či „filmu a feminismu“ přichází na řadu i fenomén, spojený se ženami hned v několika ohledech: chick flick. V nejobecnější rovině odkazuje na komerční film určený primárně ženskému publiku. Na rozdíl od tradičních žánrů nemá jasně daný soubor stylistických nebo narativních znaků a konvencí. Chick flick může mít podobu romantické komedie, melodramatu nebo thrilleru, případně kombinovat více různých forem. Jeho hranice jsou proto značně propustné a nejstálejším společným jmenovatelem zůstává právě vztah k cílovému publiku a jeho oslovení prostřednictvím potěšení, identifikace či sdíleného diváckého zážitku.
Chick flick bývá často spojován s devadesátými léty, kdy se stal součástí širšího rámce chick culture, jež se prosazovala napříč populární kulturou – vedle filmu například v literatuře, televizi, časopisech nebo hudbě. Tento boom souvisel s novým zviditelněním mladých žen v médiích, ale také s jejich rostoucím významem jakožto spotřebitelské skupiny. Chick culture tak byla rozkročená mezi emancipací a komercí a úzce souvisela s dobovým postfeminismem. Na jedné straně dávala prostor ženským zkušenostem či touhám, na straně druhé je provázala s konzumní kulturou.
Široké vymezení této kategorie však zároveň problematizuje představu, že její počátky sahají výhradně do devadesátých let. Filmy s podobnými rysy se objevovaly už mnohem dříve. Předobrazy chick flicku lze hledat v Hollywoodu třicátých a čtyřicátých let, zejména v melodramatech nebo screwball a romantických komediích, v nichž do centra vyprávění pronikaly ženské postavy. Tyto tradice se v různých podobách vracely i v následujících desetiletích a v devadesátých letech se propojily s novou kulturní a marketingovou kategorií „chick“, přičemž původně pejorativní výraz si mladší generace žen začala vědomě přivlastňovat. V tématu jsme chtěli nastínit kontury tohoto fenoménu v historické i současné perspektivě.
Monika Matějková nabízí orientační historický průřez hollywoodskou produkcí z hlediska ženského publika – sleduje, jaké filmy v jednotlivých obdobích cílily na divačky a jak se tváří v tvář společenským posunům proměňovala i konstrukce hrdinek. Matúš Slamka se soustředí na filmovou sérii s Bridget Jones, jejíž literární předloha patřila v devadesátých letech k ustavujícím dílům chick culture. Naznačuje vývoj hrdinky na filmovém plátně až k poslední části série z roku 2025. Janis Prášil se naopak zaměřuje na filmy, jež se radikálně vymykají romantickým příběhům, s nimiž si chick flick mnozí ztotožňují. Reflektuje snímky jako 17 (2026) nebo Převýchova Cameron Postové (2018), které ve svém zobrazení dívčího dospívání odhalují špínu za nehty moderní společnosti.
Antonín Tesař a Šárka Jelínek Gmiterková přibližují jednu z ustálených vyprávěcích strategií „ženského filmu“, která je typická i pro chick flick. Tzv. makeover využívají tituly pracující s variacemi příběhu o Popelce, ale také samotné pohádky, včetně těch československých. K československé kinematografii se vrací i Miroslava Papežová ve svém textu o Fontáně pro Zuzanu (1985) – jednom z největších diváckých hitů osmdesátých let, který lze považovat za příklad chick flicku v socialistickém prostředí. Téma uzavírá Mojmír Sedláček úvahou nad některými stereotypy v reprezentaci ženských postav, k jejichž narušování či přehodnocování právě chick flick nabízí příhodný prostor.