Nanicovatý střep v postmoderní mozaice / Jen Bůh odpouští

20. 6. 2013 / Ondřej Pavlík
kritika
Placený

Nicolas Winding Refn bývá opakovaně kárán za nekritickou glorifikaci násilné maskulinity. Je však třeba jedním dechem dodat, že dánský provokatér se nikdy pouze neopájí drtivou tělesnou dominancí svých mužných polobohů, ale současně je líčí jako narušené, asociální psychopaty. Nezvladatelný raubíř Bronson se v Refnově stejnojmenné interpretaci stává narcistickým šaškem potlačujícím vlastní homosexualitu. Ódinovský bijec Jednooký je v Barbarovi mlčenlivým středověkým otrokem schopným na požádání brutálně zabíjet. A neonem ošlehaného Řidiče v Drive přiměje mesiášská touha být „skutečným“ akčním hrdinou k odhalení temné, ničivé stránky své osobnosti. Ani poslední Refnův snímek Jen Bůh odpouští, kterému je mimo jiné vytýkána neexistence jakékoli sympatické postavy, tak v tomto ohledu nepředstavuje výraznější novum. Pouze tentokrát místo atraktivního machismu nabízí těžko přijatelný portrét osudově impotentního antihrdiny.

Drive se stal Refnovým komerčně nejúspěšnějším snímkem také proto, že jeho protagonista řadě diváků připadal zatraceně cool. Samotný snímek měl ovšem vyšší inteligenci než prvoplánová reklama na retro oblečení se škorpionem. Ti, kteří zcela podlehli kouzlu jeho zdánlivé povrchnosti,...

Zpět

Přečtěte si celý článek

Tento článek je zamčený.
Přečíst si jej můžete po zakoupení daného čísla časopisu.

Koupit časopis

Máte číslo už zakoupené? Přihlaste se.

Přihlásit se

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Verhoeven

88 / červenec 2013
Více