Demokracie jako jingle / No

11. 7. 2013 / Tomáš Stejskal
kritika
Placený

Poslední tři snímky Pabla Larraína tvoří ucelenou trilogii, věnující se největšímu traumatu Chile, Pinochetově diktatuře. Přesto jen těžko najít větší kontrast než mezi oběma posledními díly: Post Mortem a No. Nejen vzhledem k zasazení filmů na počátek a konec diktátorského režimu jde však o pozoruhodně komplementární díla.

Úvodní záběr z pod kol obrněného transportéru v Post Mortem nepředstavuje jen jednu z ústředních metafor pro vyznění celého díla, ale předjímá též stylové pojetí filmu. Série civilních a přitom absurdních výjevů z počátku vojenské hrůzovlády je nasnímána v precizních, převážně statických záběrech, v nichž se odráží vnitřní i vnější vězení, kterému musí lidé čelit. Popis intimního příběhu na pozadí šíleného běhu dějin má až matematicky precizní formu: od úvodního pohyblivého záběru, který má doslova drtivou povahu, se na konci dostáváme k nehybné scéně, v níž protagonista, osamělý zaměstnanec márnice, bere osud do vlastních rukou. Po celou dobu byl on i okolní svět zavalován mrtvolami, nyní se on symbolicky vypořádává s děním a v zneklidňujícím aktu msty na sebe po vzoru kupících se neživých těl vrší předměty. Nyní je konečně hybatelem, nic radostného ani nadějného v tom ale rozhodně není...

Zpět

Přečtěte si celý článek

Tento článek je zamčený.
Přečíst si jej můžete po zakoupení daného čísla časopisu.

Koupit časopis

Máte číslo už zakoupené? Přihlaste se.

Přihlásit se

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Verhoeven

88 / červenec 2013
Více