Demokracie jako jingle / No

Poslední tři snímky Pabla Larraína tvoří ucelenou trilogii, věnující se největšímu traumatu Chile, Pinochetově diktatuře. Přesto jen těžko najít větší kontrast než mezi oběma posledními díly: Post Mortem a No. Nejen vzhledem k zasazení filmů na počátek a konec diktátorského režimu jde však o pozoruhodně komplementární díla.

Úvodní záběr z pod kol obrněného transportéru v Post Mortem nepředstavuje jen jednu z ústředních metafor pro vyznění celého díla, ale předjímá též stylové pojetí filmu. Série civilních a přitom absurdních výjevů z počátku vojenské hrůzovlády je nasnímána v precizních, převážně statických záběrech, v nichž se odráží vnitřní i vnější vězení, kterému musí lidé čelit. Popis intimního příběhu na pozadí šíleného běhu dějin má až matematicky precizní formu: od úvodního pohyblivého záběru, který má doslova drtivou povahu, se na konci dostáváme k nehybné scéně, v níž protagonista, osamělý zaměstnanec márnice, bere osud do vlastních rukou. Po celou dobu byl on i okolní svět zavalován mrtvolami, nyní se on symbolicky vypořádává s děním a v zneklidňujícím aktu msty na sebe po vzoru kupících se neživých těl vrší předměty. Nyní je konečně hybatelem, nic radostného ani nadějného v tom ale rozhodně není...