Cannes zakademizované, Cannes znárodněné

Tak. Letos je to již šestý rok co reportuji o festivalu v Cannes. Střední služební věk. Otráveně jsem to na sobě pocítil hned několikrát. Začínám morousit, vadí mi drobnosti, nesmysly, rád si dopřeji odstup, do některých bitev (tj. do obzvlášť dlouhých front na vstup) se mi vůbec nechce. Dědek. Nechat se pohltit, překvapit, dojmout, uhranout jde pěkně ztuha. Tu a tam se dokonce ohlížím na prestiž a prioritu svojí akreditace! Je dostačující? Bude dostačující ještě za rok? A co kdyby mi nedej bože prioritu dokonce snížili – dokázal bych to vůbec přežít?

Nepředstavitelné! Začínám dohlížet plešky, vrásčité krky a kostnaté
zadky zasloužilých canneských reportérských mastodontů, kterým
jsem se onehdy tak radostně vysmíval. (Když jsem je nazval tak
nehezky, tak už je asi jmenovat nebudu). Ale teď prakticky. Jak se
tomu bránit? Můžu (a měl bych) začít praktikovat nějaké ,,cviky", které
by mě držely ,,v kondici"? Měl bych si příští rok o nižší akreditaci říct
záměrně? Co když mě čeká třeba dvacet dalších ročníků? A vůbec,
neměl bych prostě už vyklidit pole?

To asi nejspíš. Být poctivější, politicky zběhlejší, někoho bych si za sebe ,,vychovával". PaternaIisticky bych se pak snažil vštípit mu jednu jedinou ,,prostopravdu": že je potřeba stavět se k tomu festivalu úplně bezprostředně. Že festival v Cannes je věc veřejná, mezinárodní nejen ve smyslu ,,s mezinárodní účastí" ale i v tom smyslu, že je dílem celosvětové filmové komunity a že kdokoliv z té komunity, nejen Francouz, kdokoliv, se tudíž může přihlásit o svoje práva. Že festival v Cannes není třeba vnímat jen pasivně, ve smyslu ,,co pro nás připravili", nýbrž že ho lze i formovat. Že za jeho podobu spoluzodpo- vídáme.

Přímo na festivalu vždycky převládne ta prostá lovecká potřeba i touha vidět ten který film dříve než všichni ostatní a tyto ostatní o něm v té těšivě nadřazené pozici zpravit. Co ale zbyde, když si tuhle potřebu a touhu upřu (tak jako všechny roky předtím)? Co zbyde po Cannes 2013, až zdejší filmy už všichni uvidí? Troufám si vybrat tři tendence, které nejen že měly letos navrch.

Akademie

Ta první je, že festival se od loňského roku velmi akademizoval.
Festival je tradičně velmi strukturovaný a má poměrně jasné vymezený způsob, jak v něm vertikálně postupovat. Posun v letošním roce ale spatřuju v tom, že vymizela všechna náhoda a nečekanost a že onen způsob postupu začíná být takřka tabulkový. Žádný debut, žádné skutečné enfant terrible. Žádný šok, skandál, třískáni sedadly. Žádná polemika.

Jistě. Festival na sebe klade nárok být každoroční přehlídkou unikátních filmových stylů a vlivných rukopisů, odrážet současnou kinematografii a svým vlivem i formovat podobu filmové historie. Odkazuje se k ,,politice autorů" postuIované francouzskou novou vlnou. Příliš pevná akademická struktura ale vede k vypočitatelnosti
a sterilitě. Autorství, jak to říct, ,,zrůžoví", a festival se stane jenom praktickou ilustrací chlupaté a vousaté ,,great men theory". Podle letošního ročníku to vypadá, že pozice v hlavní soutěži se musí trpělivě a pokorně vyčekat. Než se někdo na parnas soutěže
vpustí, je potřeba ho pořádně prověřit. Stačí se podívat: poslední
řekněme tři ročníky festivalu vygeneruji přibližně padesátku velkých jmen. Poměrně libovolnou permutaci těchto jmen v závislosti na tom, v jakém rytmu jednotliví autoři pracují, pak může vzniknout každoroční dvacítka výběru. Takhle to s festivalem bylo vždy, ovšem
znatelný poměr nečekaných děl tu permutaci aspoň trochu boural a oživoval. Po letošním ročníku by ale skoro šlo zkoušet vytvořit podobu ročníku příštího: kdo že letos pauzíroval? Třeba Loach, Frears,
Dardennové, Kitano, Kaurismáki nebo Cronenberg. S autory jako by se zacházelo jako se seriály, festival je pak přehlídkou jejich nových epizod. Propásnete Coeny letos, proč ten film někde ještě doháněl?
Za dva tři roky si počkáte na novou variaci. A do toho budou zasahovat společenské události. Vloni Egypt, letos mexické kartely:
festival obtelefonuje svoje věrné absolventy, jako kdyby byl nějakou filmovou variantou agentury Magnum a oni jejími spolupracovníky.
Vloni měl příspěvek Yousry Nassrallah (Po bitvě), letos Amat
Escalante (Heli). Tak za rok by to mohl být třeba Nuri Bilge Ceylan,
ne? (Turecko). Winterbottom by mohl natočit něco o Edwardu
Snowdenovi... Moretti o novém papeži, Spike Lee o konci pozitivní
diskriminace minorit ve Spojených státech. Do toho trochu lunatiků,
Weerasethakul zas zpřístupní svůj svět na břehu řeky Mekong...

A vůbec, o sádce (Cinéfondation), líhni (Un certain regard) a rejdišti jsem psal vloni. Možná je toto zestrukturovatění obranou proti
silnému lobby filmových agentů, možná je to jediný způsob, jak
odrážet ataky jejich nabídek: bud' ukažte, že ten váš kůň dostal cenu
v Benátkách nebo Berlíně, jinak vám ho nejdřív zařadíme do nějaké
vedlejší sekce, a teprve pak, když se osvědčí, tak uvidíme. V každém
případě se podobá způsobu, jakým si Francie ve svém akademickém
systému vychovává elity. Akademický festival v Cannes bude vychovávat a hostit diplomaty filmových stylů a svoje zástupce různých koutů světa u festivalu. Takové lepší reportéry.

Není to k těm autorům už doslova neuctivé? Kinematografie se takhle sakra předspočítat přece nedá, ne?

Umělec a kapitál

Druhá poznámka je, že více než vloni tu lze vycítit podíl samotné
Francie na filmech, které se na festivalu uváděly. Nemyslím tím, že
by se zvýšil počet ,,francouzských filmů", to ani nejde, neboť na jejich
počet existují kvóty. Díla francouzských autorů (Arnaud Desplechin:
Jimmy P., Arnaud des PaIliéres: Michael Kolhaas, Franqors Ozon:
Jeune et jolie) ale doplňují díla zahraničních nebo polozahraničních
autorů, natočená ve francouzštině (Roman PoIanski: Venus á la
fourrure, Valeria Bruni Tedeschi: Un cháteau en ltalie, Abdellatií
Kechiche: Život Adely / La vie d'Adéle, Asghar Farhadi: Minulost
/ Le Passé) a pak díla nefrancouzských autorů v cizím jazyce, zato
financovaných z podstatné části z francouzských peněz (Mahamat Saleh-Haroun: Grigris, PaoIo Sorrentino: La Grande Bellezza, James Gray: The lmmigrant, Jia Zhang-Ke: A Touch of Sin, Nicolas Winding Refn: Jen Bůh odpouští /Only God Forgives, Amat Escalante: Heli). Až by se chtělo říct, že čím šikovněji budí film iluzi, že není francouzský, tím lépe. Třináct filmů z dvaceti! K tomu přidejme
tři zástupce ze Spojených států (bratři Coenovi: lnside Llewyn
Dayis, AIexander Payne: Nebraska, Steven Soderbergh: Behind the
Candelabra) a dva z Japonska (Hirokazu Koreeda: Like Father,
Like Son, Takashi Miike: Shield of Straw). Zbývají dva posIední tituly.
Film Jima Jarmusche Only Lovers Left Alive byl financovaný v Británii
a Německu. Jedině film Alexe van der Warmerdama Borgman lze
považovat za víceméně národní: nizozemský režisér, látka, herci, 
jazyk, produkce, peníze.

A tak bychom si mohli dovolit výše zmíněnou poznámku i odnacionalizovat a zobecnit: program festivalu se v tomto světle jeví jako výsledek vhodného spojení dvou skupin - západního kapitálu, který zastupuje bohatou, vzdělanou, ale pasivní diváckou obec, a kreativce, který zastupuje chudý, ale aktivní svět, pokud možno mimo Západ.

Přehlídka festivalu je tak současně i poziční hrou mezi těmito dvěma skupinami, mezi kapitálem a kreativcem, o to, kdo koho potřebuje
víc: je například Jim Jarmusch takovým lepším klaunem, kterého si
bohatá Evropa přivezla a zaplatila, aby ji po svém bavil, nebo se nechala bohatá Evropa vlastně obalamutit a věnovala Jimu Jarmuschovi peníze, aby se s nimi realizoval?

Hm, jistě, taková kavárenská debata, ale důležité na ní je, že vůbec probíhá. Hra o to, kdo vrtí kým, v sobě má poměrně patrný sadomasochistický nádech. Západní kapitál je stravován touhou
kontrolovat, manipulovat a rozhodovat, ze všeho nejšťastnější však je,
když někdo manipuluje jím, když ho peskuje, když mu ,,nechce dát''.

Duch letošního ročníku by tak vystihoval film Romana Polanského Venus á la fourrure o sadomasochistické hře, která se rozvine mezi režisérem a hereckou uprostřed zkoušení nového představení. Postava režiséra (vzdělaný, dobře zaopatřený a elegantní Francouz v nejlepších letech) dobře odráží pozici vedení festivalu i francouzských produkcí. Postava herečky (vulgární,  impulzivní, životem zmítaná žena z nižší vrstvy) skvěle koresponduje s rolí kreativce. l když se západní festival, producenti a agenti tváři, že určuji podobu audiovize zítřka, jsou nejraději, když se z nepředvídatelných, vulgárních,  ,,domorodých" bytostí (nejlépe rozvojového světa) vyvine někdo, kdo jim dokáže zapnout a pořádně utáhnout obojek kolem krku a kdo si je povodí. Ovšem za předpokladu, že si ho za tím účelem oni sami našli a nejlépe i zaplatili. Jinak by je to nevzrušovalo.

Franco-francais

Třetí poznámka se obrací k tvorbě jak píšu, ,,franko-francouzské'',
tedy francouzské národní v původním slova smysl. Z programu
i z referencí by se dalo říci, že po řekněme vlnách severoamerické
(raná devadesátá leta), iránské (pozdní devadesátá léta), jihoamerické (raná nultá léta) a rumunské (pozdní nultá leta) se festival v Cannes odhodlal uvést a postavit za uvedení nových tváři domácích, podobně manifestačně se za novou generaci postavil i magazín Cahiers du cinéma, který vydal své letošní dubnové číslo s titulkem ,,Mladý francouzský film není mrtev" a pokračoval v květnu tak, že ve své první kritice festivalu - ostatně pod hlavičkou útoku na akademické zkostnatění - vyčítá zejména nedostatek odvahy prosadit ony nové francouzské tváře na ještě lepší pozice. Rebecca ZIotowski, Antonín Peretjatko, Yann Gonzalez. Justine Triet, nejskloňovanější z nových jmen, každý v jedné z vedlejších sekcí.

Píšu o tom však zejména proto, že společně s těmi (pseudo) francouzskými filmy v soutěži bychom to mohli považovat za příznak (krátkodobého) francouzského ,,znárodnění" festivalu, které je projevem snahy čelit aktuální finančník krizi vyznačující se v kinematografii úbytkem veřejných prostředků a transformacemi audiovizuálního trhu. Bytostně francouzský projev krize podpory kultury, kterou zažívá Španělsko, Portugalsko nebo Itálie. Francie ji tedy zažívá, byť v rozhodně menši míře, taky.

Festival se do Francie pozoruhodně uzavřel. Vlastně obvyklé
a poměrně každoroční nářky nad přílišnou akademičnosti hlavního
programu obvykle ventilovaly paralelní sekce (La semaine, La quinzaine a AClD), ostatně vznikly tak trochu za tím účelem. Z jejich
letošního výběru ale bylo velmi patrné, že nejen že se na francouzský
film programově zaměřily, ale že jej dokáží reflektovat nesrovnatelně
hlouběji než dění ve zbytku světa. Výběry předchozích ředitelů Oliviera Pérea a Jeana Christopha Berjona byly, troufám si říci, v tomto směru mnohem pluralitnější. Možná to těm sekcím bylo na škodu z pohledu sebeprezentace, neznámi filmaři ze světa mají mediální impakt daleko menši než alternativní vlny francouzské filmové tvorby. Když jsem v úvodu s nadsázkou psal o tom, že festival v Cannes překročil hranice, že je nadnárodním veřejným vlastnictvím, skoro si letošní festival říká o nějaké mezinárodni dovolávání. Ach jo.

Všechny tři poznámky mě naplňují spíš skepsí. Podle mne totiž svědčí o tom, že se festival, ale zejména i celá kinematografie v podobě, v níž ji známe, cítí velmi nejistě, vyklízí expanzivní pozice a stahuje se ke svým nejbezpečnějším baštám.

No, a ta zjištění mě mrzí prostě zcela osobně. Kde je moc velká
čitelnost, tam nelze čekat překvapivý vývoj. Je tam nuda.

A úřednicky postavený festival příliš zahleděný do své francouzské
věci může tak nanejvýš začít skutečně odrazovat ty, kteří by tam
nejvíc patřili.

Cannes Classics pod čarou

Zakademizování je rozhodně dílem Thierryho Frémauxe a těžko teď lze doufat, že by se na tom v dohledné době něco měnilo. Frémaux je ,,praktickým filmovým historikem", založil lyonský lnstitut Lumiére (který nedávno zachránil magazín Positif) a vedle Festivalu v Cannes je v Lyonu také ředitelem Festivalu Lumiére, zaměřeného právě na filmovou historii. Nota bene: když vedení canneského festivalu přebíral,  skutečně si sám vymínil podmínku, že si své Lyonské pozice zachová. V tom je také třeba vidět jeho nepopíratelný přinos. Za dva roky dokázal zpřehlednit okrajovou sekci Cannes CIassics, dodat jí význam a jasný směr: z předchozí poměrně nahodilé sbírky nově restaurovaných děl se stala skutečným minifestivalem restaurátorství a s nástupem digitalizace intenzivně otvírá a probírá detaily, které s restaurováním souvisí. Cannes classics se stalo živou platformou pro debaty nad tím, jak restaurováni normovat, jak ho měřit a kontrolovat. Jestliže třeba kameramanská federace usiluje o to, aby byl v procesu digitální restaurace filmu supervizorem bud' přímo kameraman-autor obrazu, nebo (v případech, kde to není možné) deIegát federace, pak
sekce Cannes Classics je pro takovou iniciativu nejvhodnějším
místem. Frémaux dokázal umístit dříve okrajové historické debaty
do samotného středu filmového světa.