Bez Audrey i bez Adély / Karlovy Vary 2013

O největším českém filmovém festivalu stále platí, že o něm nejde psát „nezaujatě“, a to z ryze uživatelských důvodů. Filmové Karlovy Vary totiž stále platí víceméně za festivalovou obdobu supermarketu, který nabízí široký sortiment zážitků pro rozsáhlou skupinu návštěvníků, z nichž zdaleka ne všichni mohou mít zájem na samotném programu. Nejde jen o to, že někteří budou za největší zklamání festivalu považovat to, že nakonec nepřijela Audrey Tautou, zatímco jiní budou litovat spíš absence některých důležitých titulů z letošních Cannes v programu. Z toho, jak se festival prezentuje a jak se o něm referuje v médiích, lze vysledovat přinejmenším tři velké skupiny, pro které jde o důležitou událost. První z nich je široká vrstva bulvárních novinářů a zážitkových diváku, kteří festival chápou jako party celebrit, případně prostě jako příležitost se opít. Druhou vrstvou jsou fanouškové festivalových filmů, počítaje v to i „seriózní" filmové kritiky, jimž festival nabízí především možnost vidět na plátně výběr aktuálních filmů svezených ze soutěžních sekci jiných světových filmových přehlídek. A konečně třetí skupinu představuji lidé pohybující se ve festivalovém prostředí, kteří většinu významných snímku festivalové sezóny už viděli jinde a kteří se v důsledku toho nejvýrazněji zajímají o to, jak se festival profiluje „sám za sebe" v kontextu jiných světových přehlídek.

Ne vždy je při psaní o festivalu zřejmě, že všechny tyto tři skupiny mají poměrně odlišné nároky a vytvářejí rozdílný dojem o akci samotné. Bulvární publicistika včetně České televize se snaží vytvořit vizi permanentního večírku celebrit, potvrzující dojem, že se ve Varech během festivalu „pořád něco děje". Nepříliš vhodný formát „autorských blogu", tedy několika krátkých příspěvků denně, kterými o festivalu referuji např. Aktuálně.cz nebo Respekt naopak ukazuje, že pro skupinu fanoušku artových filmů se mimo kinosály neděje nic moc pozoruhodného. Soutěžní sekce do značné míry mohou byt lhostejné filmovým fanouškům, ale mají klíčový význam pro ty  kteří chtěli festival vnímat jako svého druhu událost světového formátu. Samozřejmé je velmi dobře možno vést debaty o tom, zda je v pořádku, že je karlovarský festival takto přiznaně schizofrenní události, o tom, jak má být která ze skupin návštěvníků na festivalu podporována a zastoupená, o co by festival měl usilovat a jak by se měl profilovat.

V téhle dynamice je ale především třeba vnímat dramaturgické posuny, které letos festival přinesl. Pro prestižní, ale i diváckou sféru je důležitým bodem přítomnost dvou světově uznávaných režisérských jmen v hlavni soutěži. Janos Szász, jehož Velký sešit soutěž nakonec vyhrál, je přitom významnou osobností maďarské artové kinematografie především devadesátých let kdy vznikly jeho stěžejní snímky Vojcek a Wittnanovic hoši. Naproti tomu Ben Wheatley, oceněný ve Varech zvláštní cenou poroty, je čerstvou hvězdou z pomezí festivalového a žánrového filmu. Jeho Seznam smrti se promítal na řadě žánrových přehlídek (Vary ho uvedly v sekci Dny kritiku Variety) a následující Sightseers byli poprvé nasazeni v Cannes. Světová premiéra jeho novinky Pole v Anglii v soutěžní sekci Varu souvisí s nezvyklou distribuční strategií filmu — pouhý den po projekci ve Varech byl film uveden zároveň v kinech, na DVD i VOD.

Wheatleyho pokus o mysteriózní halucinační filmový „mind fack” troskotá na nahodile působícím vršeni výstředních scén a zoufalém nedostatku výraznějších vizuálních atrakcí (stroboskopické efekty, které se režisér při svém úvodu před projekci filmu zdůrazňoval, by zvládl vyrobit každý počítačový video editor). Přestože se Pole v Anglii podle mnoha kritiků řadilo k nejhorším filmovým zážitkům letošního ročníku nepochybně šlo o významnou událost už proto že takto důležitý (byť nepovedený) film festival uvedl v premiéře. Také Velký sešit nepatřil k Szászovým vrcholným filmům. Oproti jeho snímkům z devadesátých let určitě překvapil konvenční, až televizní styl i to, že nezvykle vyprávěný román Ágoty Krisóf předvádí do podoby víceméně klasického dramatu. V tom Szászův film nicméně zapadá do dlouhodobějšího trendu v karlovarské soutěži, která tíhne k midcultovým nebo mainstreamovým filmům, a to i v případě, že uvádí novinky osobitých autoru — viz. soutěžní snímky Whisky s vodkou An-drease Dresena nebo Nejsem tvůj přítel Györgi Pálfiho z předchozích let.

Stále výrazněji se profiluje také druhá největší soutěž festivalu, tedy Na východ od Západu, představující debuty a druhé filmy režisérů ze střední a východní Evropy. Ta letos uvedla několik pozoruhodných snímku jako rumunskou Lekci létání, na niž spolupracoval Corneliu Porumboiu a snímal ji Oleg Mutu, nebo provokativní estonsko-švédskou fikci Arbitr na téma ozdravováni společnosti eliminaci slabších jedinců. Právě Na východ od Západu bývá přitom chápana jako perspektivní možnost k určité specializaci celého festivalu, který by se díky ní mohl stát reprezentativní přehlídkou představující výrazné tituly tohoto regionu.

Naproti tomu nová sekce Imagina zaměřena na experimentální kinematografii ukazuje, jak festival postupně rozšiřuje své pole působnosti — po dokumentech, půlnoční sekci a krátkých filmech už zbývá k pokrytí škály zaměření menších specializovaných festivalů snad jen speciální sekce animované tvorby. Imagina přitom také sama působí jako určitý experiment jak bude tento typ filmu festivalovými diváky přijat - sekce, kterou umělecky ředitel Karol Och v jednom zahraničním rozhovoru přímo přirovnává k sekci Wavelengths z festivalu v Torontu se navíc v programu ocitla víceméně bez předchozího ohlášeni a zdůvodnění svého vzniku takže mohla být snadno přehlédnuta. Z pohledu filmového nadšence otevřeného nestandardním diváckým zážitkům nepochybně sympatické, že se akce, kterou mnoho lidí stále vnímá především ve spojitosti s návštěvami hollywoodských hvězd, rozhodla věnovat prostor té odnoži kinematografie, která po divácích vyžaduje ještě specifičtější přístup než festivalové narativní filmy. Taková sekce může být pro festival především užitečná, protože představuje radikální protiváhu bulvárním a mainstreamovým tlakům, s nimiž se akce musí a stále bude muset potýkat.

Zatímco se úroveň obou hlavních soutěžních sekci zvyšuje přinejmenším tím, že v nich jsou zastoupena významná jména, naopak letos oslabily sekce, které mají přinášet sběr diskutovaných titulu ze světových festivalu. Předně se do sekce Horizonty nedostalo několik důležitých filmu z letošního festivalu v Cannes, Och to zdůvodňoval tím, že distributoři těchto filmů chtěli výrazně omezit jejich publicitu před podzimem, kdy začne oscarová sezóna, jelikož dané tituly budou pravděpodobné nasazené do nominaci. Mezi neuvedenými snímky vedle Inside Llewin Davis od bratru Coenů, Only Lovers Left Alive Jima Jarmusche, Le passé (Minulost) Asghara Farhadiho nebo Borgmana od Alexe van Warmerdama, figuruje ostatně i vítěz letošní soutěže v Cannes Život Adély (La vie d´AdéIe, Cinepur 88) Abdellatifa Kechiche, u něhož údajné nebylo do poslední chvíle jisté, zda festival bude mít k dispozici jeho filmovou kopii. Pokud letošek nastavil nový trend i pro další roky, ocitnou se Vary čistě díky termínu svého konání v problematické pozici, navíc z poměrně absurdních důvodu: Vary nepatří k mezinárodními novináři ostře sledovaným festivalům a recenze od českých kritiků asi sotva nějak výrazně ovlivní průběh Oscarů. Chybějící filmy z Cannes každopádně v příslušných sekcích Varu nahradily novinky z Berlína, který letos zažil poměrně slabou sezonu — vítěznou rumunskou Pozici dítěte (2013) česká kritika po právu téměř jednomyslně zařadila k podprůměrným festivalovým snímkům, rozpačitě byli přijati i další berlínští favorité, kazašské Hodiny harmonie a kanadské Vic + Flo viděly medvěda.

Těžko říct, zda je to absencí výrazných titulů z Cannes, nicméně celkově letos v sekcích sbírajících soutěžní filmy jiných přehlídek chyběla výrazně ambiciózní či radikální díla, ať už formálně nebo obsahově. ÚpIně zmizely snímky dlouhých záběrů, ale i různé odnože důsledně ,, pozorovatelského" realismu. Vyjma několika děl typu vizuálně okázalé a scenáristicky poměrné mělké Velké nádhery Paola Sorrentina nebo Velmistra Wonga Kar Waie kloubícího poetiku jeho starších filmů s prvky žánrového mainstreamu nejen z Hongkongu, ale i z Hollywoodu, převažovala skromná komorní nebo intimní dramata, natočená často velmi zručně, nicméně nijak zvlášť výlučně. Jedním ze stylisticky nejosobitějších filmů tak nakonec byla kupodivu subtilní studie partnerských a mezilidských válek se sympatickými náznaky gangsterky Vic + Flo viděly medvěda od kanadského režiséra Denise Côtého, která zdůrazňovala vzájemný ostražitý odstup všech postav tím, že je snímala zpravidla v záběrech, kde daná postava stála osaměle ve středu obrazu obklopená lhostejným pozadím. Mexická Heli Amata Escalanteho a kazašský debut Hodiny harmonie Emira Baigazina oba předkládali především pohledy do světu ovládaných zmechanizovanou krutostí, jejichž hrdinové zcela potlačují své emoce. Oba filmy přitom předvádějí inscenační bravuru co se týče kompozice mizanscény i tempa děje, nicméně v obou případech jde spíš o elegantní využíváni již zažitých konvencí, než o volby, které by dávaly dílu osobitý ráz nebo jej nějak významově obohacovaly. Ke konvenční práci se střihem a velikostem záběrů směřuje Grigris Mahamat-SaIeh Harouna, víceméně konvenční drama o muži, jenž se zaplete se zločinem. K vrcholům festivalu tak nakonec patřil Jaký otec, takový syn Hirokazu Koreedy, který sice stylově zcela zapadá do konvencí japonských mainstreamovych dramat, ale vyniká promyšleným scénářem a přesvědčivými hereckými výkony.

Jestliže obvykle dávat karlovarský festival filmovým kritikům příležitost psát v českém kontextu o nových tendencích celé festivalové kinematografie, lotos to platilo jen částečně, a to ne vinou samotných dramaturgu. Pro profilaci akce samotné ale letošní ročník mohl být poměrně významný, což ovšem samozřejmě závisí na tom, jakou dynamiku do programové skladby vnese letos kritiky i médii poměrné opomíjená sekce Imagina a jak výrazná jména či snímky se podaří získat do soutěžních sekcí.