Neúprosná symetrie / Camille Claudel 1915
V roce, kdy se Dumontův film odehrává, už pro devětačtyřicetiletou sestru Paula Claudela jakékoli viditelné drama skončilo: někdejší Rodinova studentka a milenka se už vymanila z osobního i uměleckého vlivu svého mentora. Za svobodu už dávno zaplatila duševním zhroucením a vracejícími se záchvaty paranoie. Posledních několik let je odkázána na pomoc své matky a bratra, kteří od roku 1913 financují její „léčbu“ v ústavu pro choromyslné a vytrvale zabraňují jakýmkoli snahám o její propuštění. V následujících osmadvaceti letech, jež zbývají do její smrti, se už nestane nic, co by stálo za zaznamenání.
Předchozí řádky jen podtrhují enigmatický charakter Camille Claudel 1915. Titul i rukopis Dumontova nejnovějšího filmu jako by totiž zároveň naznačovaly i popíraly, že pozvolný, pravidelný rytmus jeho obrazů tvoří páteř biografického snímku. Jméno je skutečné, ale žena, která na ně slyší, je ztvárněna filmovou hvězdou. Strohá datace uzavírající název filmu pro změnu zvyšuje věrohodnost rekonstruovaných scén (všechny vycházejí z dopisů, jež Camille Claudel adresovala v roce 1915 svým příbuzným a známým), zároveň však plynoucí vrstvy času koncentruje do jediného, ustavičně protahovaného okamžiku. Camille Claudel 1915