Tavicí kotel současných dokumentaristických tendencí / IDFA
O mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu, který je po celém světě znám pod zkratkou svého oficiálního názvu jako IDFA, nebylo v českém prostředí nikdy obsažněji referováno. To neříkám se skepsí ani překvapením, neboť možnosti ke zhlédnutí tamních filmů jsou pro tuzemského diváka značně omezené. Řadu snímků každoročně promítá pražský Jeden svět, některé MFDF Jihlava a jeden až dva tituly karlovarský festival. Obecně však stále platí, že cesta zahraničního autorského dokumentu do běžné distribuce v kinech je trnitá. Těžiště komerčního potenciálu dokumentu nadále leží v televizním prostoru, který absorbuje v první řadě snadno přenositelná témata s obroušenými hranami, a to nejen u nás. Pozice ryze autorských snímků proto není záviděníhodná, vždyť už jen jejich stopáž jim obvykle zabrání vměstnat se do standardizovaného, ani ne hodinového „slotu“.
Život filmu dnes sice není závislý jen na promítání v kinech a festivalech, vysílání v televizi či vydání na DVD, čekání na efektivnější využití potenciálu internetu ale stále pokračuje. Jelikož jsou tradiční distribuční kanály ucpané i pro účastníky nejvýznamnějších světových dokumentárních festivalů, celoplošná česká média, a ostatně ani specializované filmové magazíny, nenacházejí mnoho důvodů o těchto akcích informovat. Nutno podotknout, že v případě amsterdamského festivalu je to neobyčejná škoda.
IDFA byla založena v roce 1988 jako přehlídka lokálního významu a během své šestadvacetileté existence se postupně vyvinula v jeden z největších a nejvýznamnějších festivalů dokumentárních filmů na světě. Desítky zde premiérově uváděných titulů následně cestují po větších i menších filmových přehlídkách celého světa. Klíčem k rapidnímu růstu byl především rozsáhlý a zároveň ne samoúčelný program pro filmové profesionály, tedy pro producenty, nákupčí, distributory, zástupce televizí, festivalové dramaturgy a další podobné profese. V tomto ohledu mají zásadní roli trh IDFA Docs for Sale a zejména panel IDFA Forum, od roku 1993 pořádaný tzv. „pitching“, jehož hlavním účelem je propojit tvůrce právě vznikajících dokumentů s lidmi ochotnými do dokumentů investovat, případně je šířit k divákům. Intenzivní třídenní program se skládá především z prezentací jednotlivých projektů, navazujících diskuzí poskytujících režisérům a producentům zpětnou vazbu, ale i nespočtu schůzek, na nichž se pečou případné koprodukce a konkrétní distribuční strategie.
IDFA dnes dosahuje na dokumentární festival olbřímích rozměrů. Letos se prodalo přibližně čtvrt milionu lístků, tedy dvojnásobek v porovnání s MFF Karlovy Vary (ale jen polovina oproti Berlinale). Historické centrum kosmopolitního města zajišťuje malebné kulisy, představení v největším kinosálu divadla Tuschinsky pak moderní artdeco vznešenost. Ambivalentní pocity jsou spojeny naopak s návštěvou nedalekého multiplexu De Munt, v němž festival využívá jen část kinosálů. Není výjimkou, že při cestě na film potkáte v přízemí omladinu ládující se popcornem před druhým dílem Hunger Games.
Vláda pevné ruky
Festival založila a v pozici ředitelky jej vede Ally Derks. Podle všech indicií nad programem dodnes vládne pevnou rukou. Dobře to ilustruje její rozhovor pro Indiewire z roku 2011, v němž o svých spolupracovnících z programového oddělení tvrdí, a to až s překvapivou razancí, že to vlastně nejsou dramaturgové v pravém slova smyslu, neboť výběr filmů zůstává výhradně její pravomocí. IDFA pod jejím vedením dovádí do extrému pozici nespecializovaného dokumentárního festivalu, koncepci, kterou by žehrající kritik s gustem označil jako dramaturgicky nečitelnou, či dokonce bezradnou.
V soutěžních sekcích se setkáme se značnou rozmanitostí estetických i rétorických dokumentárních strategií: nalezneme zde díla obsahově dogmatická i vůči diváckému čtení otevřená, stylizovaná i silně autentická, didaktická i esejistická. V témže rozhovoru Derks zmiňuje i současné bujení divácky vstřícných, obrazově vyspělých snímků. Velvyslanec (Mads Brügger, 2011) či Polibek od Putina (Lise Birk Pedersen, 2012), oba uvedené v hlavní soutěži IDFA před dvěma lety, mohou posloužit za příklady takového „docutainmentu“ – tj. filmů zábavných (ne však nutně humorných), narativně potentních a zručně natočených, na druhou stranu pak často stylisticky konvenčních, a proto i snadněji divácky stravitelných. Derks netají své sympatie k podobnému ladění dokumentárních filmů, které by bylo chybou považovat za autorsky sterilní či obsahově banální. Zůstává otázkou, jestli jde o trend progresivní, či zda se jedná o zbabělý ústupek étosu zábavy. V každém případě bylo letos takových odlehčených děl v hlavní soutěži celovečerních dokumentů k nalezení hned několik.
Pronikavého až palčivého snímku, který by pojednal o tíživém tématu a zároveň k němu přistoupil inovativně, jak to v poslední době učinily třeba 5 Broken Cameras (Pět rozbitých kamer, 2011), Whore’s Glory (Sladký život kurev, 2011) či The Act of Killing (Způsob zabíjení, 2012), jsem se v hlavní soutěži nedočkal. V žádném případě to však neznamená, že by v ní byla nouze o vydařené filmy, byť byly letos možná méně nápadné.
Hlavní cenu si odnesl výtečný Song from the Forest, podmanivý, ale nevtíravý portrét amerického etnologa a muzikologa Louise Sarna vyznačující se neobyčejnou citlivostí pro zachycení kulturní jinakosti. Sarno se rozhodl pro život s africkými Bayaky a před léty si v pralesním kmeni našel ženu, s níž má dnes již třináctiletého syna. Sdělení snímku postupně přetéká do obecné roviny – hlavní protagonista i jeho syn se vydávají na návštěvu New Yorku, což nabízí živnou půdu k pojednání o rozdílnosti životního tempa v domorodé vesnici a rušné metropoli. Německý režisér Michael Obert dal svým důrazem na vizuální kontrasty vzniknout soustředěnému dokumentu s hypnotickými vlivy na diváka.
Mezi to nejlepší z festivalu jednoznačně patřil i domácí zástupce v soutěži Ne Me Quitte Pas. Režisérské duo Niels van Koevorden a Sabine Lubbe Bakker sledovalo po dobu dvou let Marcela a Boba, svéráznou dvojici přátel, kteří svou samotu a životní neúspěchy utápějí v alkoholu. V zásadě komorní dílo zaujme svěžím humorem a silným důrazem na extradiegetickou rovinu (budovanou například hudbou či uhlazeností výrazových prostředků). Přes odlehčenost přístupu k tématu zůstává celkový dojem spíše tíživý. Tento dokument je dále zajímavý i kvůli způsobu, jakým z natočeného materiálu nenásilně ždímá narativní potenciál. Je očividné, že tvůrci komponovali určitou „vyprávěcí linii“ a do konečného střihu se vešly pouze momenty vyhovující tomuto zastřešujícímu příběhu. Film bezesporu disponuje neobyčejnou diváckou vstřícností, dle mého názoru však neklesl až k laciné podbízivosti.
Za obšírnější zmínku stojí ještě Return to Homs, autentická dokumentární zpráva z dnešní Sýrie zmítané občanskou válkou. Protivládní rebely ve městě Homs vede charismatický mladík Abdul Basset Saroot, dříve nadějný fotbalový brankář, dnes organizátor ozbrojeného odporu. Mrazivé záběry z divokých demonstrací, zničených domovů, temných úkrytů a nebezpečných bitevních vřav natočili různí členové skupiny na běžné videokamery a mobilní telefony. Formální a do značné míry i tematická podobnost Pěti rozbitým kamerám je nepopiratelná. To však nic nemění na faktu, že jde o obdivuhodně syrový film hledící lidskému utrpení přímo do očí.
Vrtochy provokatéra
K dalším snímkům hlavní soutěže jsem si již nacházel cestu obtížněji. Za svého druhu na IDFA jedinečnou považuji německou dokuesej matadora amsterdamského festivalu Erwina Wagenhofera Alphabet. Zkoumání deformovanosti tradičního vzdělávacího systému zde slouží kritice kompetitivní povahy dnešní společnosti. Značně kontroverzní premisa stojí v jádru originálního díla, jehož kvality spočívají především ve vyzývavé koncepci (esejistické ladění, používání vizuálních metafor). Režisér se pokouší otřást statusem quo, na nabídnutí komplexní alternativy však rezignuje. Šlo o filmem implicitně přiznaný tvůrčí záměr, žel bohu provázený přílišným idealismem.
Dánský Ai Weiwei – The Fake Case se zaměřuje na Ai Weiweie, nejznámějšího současného čínského disidenta. Solidní, ale nijak výjimečný titul svým tvarem tak trochu nezáměrně zrcadlí vrtochy, kterými konceptuální umělec provokuje komunistické autority. A samotnému dílu to svědčí o něco méně, než charismatickému Ai Weiweiovi. Jedinečnou pozici dánské dokumentaristické školy potvrdil i letos výběr dvou tamních snímků do hlavní soutěže. Druhým byl Sepideh – Reaching for the Stars, možná až příliš dojemný portrét íránské dívky, která se od mala zajímá o astronomii a touží po kariéře kosmonautky. Dalším nekomplikovaným zážitkem se pro mě stal britský Coach Zoran and His African Tigers. Absurdní dokumedie osídlená extravagantními charaktery zručně pracuje se situačním humorem, ale vyšší umělecké ambice postrádá. Představuje nám Srba Zorana Djordjeviće, tvrdohlavého cholerika, který se ujme vedení fotbalového týmu Jižního Súdánu. Jenže ten v zemi zmítané občanskou válkou a plné chudoby, špíny a korupce narazí na lenost a neochotu místních papalášů, kteří založili fotbalový svaz jen proto, aby mohli inkasovat tučné platy.
Ostatní tituly považuji za kompromisní až slabé, ale v mých očích byly jejich nedostatky natolik rozmanité, že je lze jen těžko stručně sumarizovat. V negativním slova smyslu stojí za zmínku pouze americký film Farewell to Hollywood, v němž dotáhl režisér Henry Corra metodu citového vydírání k dokonalosti. Intimní portrét mladé dívky umírající na nádorové onemocnění překračuje hranice dokumentaristické etiky – nejenže dílo parazituje na emocích filmovaného subjektu, ale sám režisér sice s dobrými úmysly, ale zároveň ne úplně obratným způsobem, zasahuje do dívčina života.
Letošní IDFA se nesla v duchu vzpomínky na v listopadu zesnulého Petera Wintonicka, kanadského filmaře, novináře a festivalového dramaturga, který s IDFA úzce spolupracoval. Řadu let vedl masterclassy s tvůrci i tematické diskuze a byl nejedním člověkem z oboru považován za jedinečnou intelektuální autoritu. Jako výraz úcty po něm byla pojmenována zvláštní cena poroty soutěže začínajících filmařů, jejího prvního laureáta Forest of the Dancing Spirits jsem bohužel neviděl.
O to více mě zpětně potěšila má úplně poslední festivalová projekce; o švýcarsko-indické koprodukci My Name Is Salt se už v předstihu mluvilo jako o favoritu této sekce a film nakonec zvítězil. Dokument zůstává po celou dobu výhradně observačním – komponovaný je převážně z dlouhých záběrů, neobsahuje žádný voiceover a jen naprosté minimum dialogů. Ukazuje chudé obyvatele Indie, kteří se po skončení monzunového období každoročně vydávají do právě svlažené neúrodné pouště, aby zde z podzemní vody dlouhých osm měsíců extrahovali tu nejkvalitnější krystalickou sůl na světě. Vizuálně nesmírně čistý a působivý film, který podává atmosférický portrét pusté krajiny a monotónní práce, je na první pohled nenápadným, ale díky důslednému dodržení režijního záměru ve výsledku skvělým dílem.
26. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Amsterdam (IDFA), 20. listopadu – 1. prosince 2013.