Zaklepe bezdomovec na domovní dveře a povídá…/ Borgman

Režisér Alex van Warmerdam říká, že miluje škodolibé vtipy, a jeho vrcholné snímky Abel, Seveřané, Malý Tony a Poslední dny Emmy Blankové předvádějí brilantní studie mezilidských vztahů založené na stupňujících se poťouchlostech a naschválech. Se svým osmým filmem Borgman ovšem učinil nejen výrazný skok mezi filmařskou elitu tím, že se dostal do prestižní soutěže festivalu v Cannes, ale zároveň provedl znatelný úkrok stranou od své dosavadní tvorby.

Snadno by se dalo napsat, že terčem Warmerdamova škodolibého žertu jsou tentokrát samotní diváci. Stejně lehko při přemýšlení o Borgmanovi naskakuje i fráze o „narušování diváckého komfortu,“ ze které se už pomalu stalo zaklínadlo, jímž lze obhájit ledacos. Stejným směrem vedou i nejčastější komparace používané v recenzích snímku, které Warmerdamovu novinku přirovnávají k Hanekeho Funny Games a k Lanthimosovu Špičáku. Zkrátka se nám naznačuje, že budeme mít co dělat s dalším filmem, který je nesrozumitelný a odtažitý a je to tak v pořádku. Právě vzhledem k tomu, s jakými filmy je Borgman srovnáván a jak moc se liší od režisérových starších snímků, ale stojí...