Dumy znuděného křížovkáře / Následky lásky

Úvodní záběr Sorrentinova celovečerního debutu z roku 2004 tvoří jedna z nejjednodušších a také nejcyničtějších anekdot ironizujících filmové diváctví. Přes dvě minuty trvající hypnotický pohled do nekonečné chodby, z jejíž hlubiny se v rytmu ambientní melodie vynořuje lidská postava, končí náhlým nástupem kontaktního zvuku a mechanickým švenkem, který odhalí, že předchozí minimalistická kompozice mléčného světla, pravoúhlých linií prostoru a rodícího se pohybu nebyla ničím jiným než záběrem na zřízence vlekoucího suterénem bankovního domu těžký kufr ke dveřím výtahu. A že plastový podvozek zavazadla na vycíděné dlažbě příšerně vrže.

I všechny následující scény Následků lásky jsou komponovány ve stejném duchu. Prašná všednost je v nich ozvláštňována způsobem, který občas hraničí s eskamotérstvím, jen proto, aby další záběry, promluvy a střihy skutečnost zaplavenou barvami a zvuky posléze znovu srazily do monotónní (a povětšinou i monochromatické) banality. Je to pozoruhodně důsledný, byť možná únavný způsob, jak divákům zprostředkovat nudou prosáklý život hlavního protagonisty Titta di Girolama, jehož nejosobnější replika konstatuje, že to „nejhorší, co může potkat toho, kdo tráví mnoho času o samotě, je nedostatek fantazie...