Festival seděl na větvi a rozmýšlel o životě / Editorial 95
Hlavní festivalová sezóna 2014 skončila s podzimem. Řím i New York sice ještě finišují své výběry, ale pilíře festivalového okruhu srolovaly koberce. Cannes letos vstoupilo do nové éry. Toronto znovu vychýlilo festivalové gravitační pole od Evropy. Karlovy Vary pozvaly Mela Gibsona. Od příštího ročníku bude tvář canneské přehlídky s ředitelem Thierry Frémaux spoluvytvářet zkušený Pierre Lescure, manažer jiného střihu než dosavadní ceremoniář, „tatíček festival“ Gilles Jacob. Kam tandem Cannes nasměruje, bude možná patrné už během příštího ročníku.
Jakkoliv má francouzský festival stále svoji váhu, jíž jen tak něco s největší pravděpodobností neotřese (viz například jeho funkce v šancích filmu uspět ve Spojených státech), soutěž poznamenává už nějakou dobu konzervatismus zabarikádovaný na starých mistrech a franko - anglofonním akcentu. Vetší odvaha při výběru by neškodila. Ne náhodou jsou nejpozoruhodnější snímky – jako letos ukrajinský Kmen – rozesety po vedlejších sekcích.
Stará dáma na Lidu působila v porovnání s dravým Torontem, přeplněným šviháckými hvězdnými jmény pózujícími ve foto shootech ve snaze umístit „svůj film“ na co nejvýhodnější pozici startovního oscarového pole, ještě o něco starší a trochu unavenější než obvykle. Trochu symbolicky si hlavní cenu z Benátek odnesl existenciální snímek usazený pevně v tradici evropské artové kinematografie – Holub sedel na větvi a rozmýšlel o živote Švéda Roye Anderssona. I Benátky měly v uplynulé dekádě nejednu příležitost uvažovat o smyslu své existence na festivalové mapě.
Cannes i Karlovým Varům jsme se věnovali v minulém čísle – jak filmům na nich uvedeným, tak jejich politice a pozici v kinematografii. Festivaly stále, navzdory expanzi distribučních kanálu i nebývalé dostupnosti světové tvorby, zaujímají prominentní postavení ve filmové kultuře a pro mnohé stále rozhodující hlas v určování podstatného a nepodstatného v tvorbě. Proto se v letošním předposledním čísle časopisu ještě ohlížíme za „menší a progresivnější“ přehlídkou v Locarnu, vracíme se k té karlovarské a uvažujeme nad smyslem a funkcí její tuzemské „protiváhy“ – Letní filmové školy, jíž by také podle Antonína Tesaře neuškodila trocha přemítání. V glose hodnotí dramaturgickou koncepci akce stavějící spíše na setrvačnosti a zamýšlí se nad jejím významem pro českou scénu.
Jakub Felcman zkouší najít odpověď na to, co se přihodilo v Locarnu, jehož organizátoři se rozhodli postavit palác. Třikrát se dotkneme Karlových Varu. Dva texty se věnují filmům, jež na sebe na festivalu upozornily – vítěznému Kukuřičnému ostrovu a slovinskému zástupci ve výběru Variety Nepřítel třídy – třetí hodnotí loni nove zavedenou programovou sekci Imagina, z níž se po letošku pozvolna stávají nové Horizonty, tedy sekce, k níž se – zachová-li si kvalitu a koncepci – bude ubírat čím dál tím vetší divácká pozornost jako k té části programu, která skrývá nejzajímavější tituly. Letos Tsai Ming-liangovu Cestu na západ. Way to go!
P. S. Spojnicí k tématu čísla 95 je profil předního slovenského
dokumentaristy Petera Kerekese a jeho tvorby od Matěje Nytry. Cestu
do rozmanité sféry, jakou je současný světový dokument, doporučuji začít právě u něj.